Jak vyrobit dobrého učitele
Text převzat z našeho webu http://powertribe.cz/sklad/12/jak-vyrobit-dobreho-ucitele
Jak vyrobit dobrého učitele
S novým semestrem rozjíždím na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity nový předmět s názvem Dílna improvizace, který je zaměřený na studenty učitelství. Když jsem dával dohromady osnovu předmětu, tak jsem si pokládal otázku, co je vlastně pro studenty relevantní a jak jim já, jako trenér improvizace můžu pomoci stát se lepšími učiteli. Dříve, než začnu vyrábět dobré učitele, potřebuji si ujasnit, jak takový dobrý učitel vlastně vypadá. Podíval jsem se tedy na dobré učitele, se kterými jsem se setkal během studia. Co měli společného? A co se změnilo od té doby, kdy jsem já seděl ve školní třídě? Jaká jsou specifika dnešní doby?
Postupně jsem dal dohromady tři body, jak by měl vypadat takový dobrý učitel podle Petra Holíka. Tady jsou.
Bod první: Učitel jako osobnost
Během svého studia na gymnáziu jsem se setkal s několika dobrými učiteli. Jednou z nich byla paní profesorka Dvořáčková, moje učitelka latiny. To, co paní profesorka uměla dobře, nebyla tak úplně latina. Připadalo mi, že byla tak tři lekce před studenty. To, co paní profesorka uměla dobře, nebyla ani didaktika. Jeli jsme podle 30 let staré komunistické učebnice plné budovatelských hesel jako „Prací k vítězství“. To, co však paní profesorka dobře uměla, bylo předat nadšení studentům. Mohli jste na ní vidět, jak ji baví povídat o jazyce, mytologii, antice a pokaždé jí zářily oči, když někomu vysvětlovala, že se kůň Alexandra Makedonského jmenoval Bukefalos. Paní profesorka totiž byla osobnost. Potkal jsem víc takových učitelů. Někteří z nich uměli předat nadšení, jiní byli přirozenou autoritou, jiní byli odborníci ve svém oboru, jiní se třeba jen často škrábali na zadku. Ale to, co měli společné, je jedna věc. Byli zajímaví sami o sobě a člověk je prostě chtěl poslouchat. Každý z nás má v sobě něco jedinečného a osobitého, jen je potřeba to lidem ukázat. A tady nastupuje trénink improvizace. Pojďme objevit, v čem jsme jedineční a nebojme se to studentům ukázat.
Bod druhý: Flexibilita a experiment
Nedávno Ondráš, můj učitel, řekl zajímavou věc, která mne donutila přemýšlet: „My dneska nevíme, jak učit lidi, co se furt koukají do mobilů. Prostě nevíme.“ Dnešní doba je poměrně dynamická a nevíme, jak bude vypadat školní třída za pět, za deset let. Nevíme, jak budou vypadat děti, které v ní budou sedět. Učitel proto musí být flexibilní a nesmí se bát experimentovat. Musí neustále zkoušet nové postupy, jak předat látku tak, aby jeho výuka dávala smysl. Vždycky můžeme najít výmluvu jako „Ty děcka dneska vůbec neposlouchají a nedávají pozor.“ Ale to se pak nikam neposuneme a máme tady třídu lidí, kteří si ze školy neodnášejí to, co by mohli. Improvizace je umění, při kterém vzniká něco krásného od základů, bez předchozí přípravy a v takovém případě je experiment základem. Jistě, že nevím, jestli to, co právě dělám, bude fungovat. To ale neznamená, že bych to neměl zkusit, protože to je jediná cesta jak přijít na něco nového. Když mám před sebou hromadu nových věcí, vyberu z nich ty, které fungovaly dobře, a ty dále používám.
Bod třetí: Přestaňte se tak snažit
Nevím, kde se v naší společnosti vzala myšlenka, že když se člověk snaží dělat to nejlepší, co umí, tak podává dobré výkony. Keith Johnstone píše o rozhovorech se sportovci, kteří právě pokořili nějaký světový rekord. Až příliš často jsou jejich odpovědi: „Já vlastně ani nevěděl, jak rychle běžím.“ nebo „Bylo mi celý den špatně a nebyl jsem si jistý, jestli mám k závodu vůbec nastoupit.“ Tihle lidé se nesnažili dělat to nejlepší, co umí. Oni prostě přišli a udělali to. Bez velkého přemýšlení. Když na sebe klademe nároky, abychom podali výborný výkon, jediné, čeho tím dosáhneme je, že se dostaneme do stresu a náš mozek se zabývá tím, aby se se stresem vypořádal, místo toho, abychom dávali pozor, co se ve skutečnosti děje kolem nás. Chci, aby učení bylo pro učitele automatickou činností, ne něco, na co se musí soustředit, aby podali výkon. To, že učitel facilituje práci ve třídě, pro něj musí být samo sebou. Jedině pak se může soustředit na to, co je opravdu důležité – vnímat atmosféru ve třídě, pohotově reagovat na vzniklé situace, věnovat pozornost studentům. Podobně to funguje v improvizaci. Když na sebe klademe nároky, abychom byli originální a měli skvělé nápady, nikam to nevede. Teprve, když si dovolíme být průměrní, předvídatelní a nudní, začneme vidět, co se děje kolem a díky tomu jsme schopni efektivně reagovat v dané situaci.
Učitel jako osobnost, experimentátor a automat. To jsou tři body, kterými by podle mě měl můj dobrý učitel být. Mám za to, že se všechny tři dají rozvíjet a my už dlouhou dobu víme jak: tréninkem. Proto pevně věřím, že trénink improvizace do vysokoškolské přípravy učitelů rozhodně patří.
Pozn. Děkuji Petru Sucháčkovi za revizi textu a tu a tam velmi trefnou připomínku.