„Víte, já to ještě nemám úplné, já to ještě musím dodělat.“

Určitě se to už mnohým z nás stalo. Probíhá přednáška, přednášející probírá látku, já si zatím divoce píšu, nad smyslem slov vlastně ani nestíhám přemýšlet. Ruka bolí, pravopis už dávno padl za oběť všem ostatním snahám. Přitom přede mnou se promítá na tabuli opora k přednášce, kterou nejen že nevnímám, ale mít ji, možná bych vyučujícímu věnoval i něco pozornosti a z poslední hodiny a půl si snad i něco pamatoval. I pouhé ujištění, že materiály dostaneme později by stačilo. Co je důležité? Co ne? Píš všechno, radši víc než míň, kdoví kdy to ještě takhle srovnaný uvidíš. ...a ruka bolí...
Jelikož se s tímto setkávám každý semestr alespoň jednou, možná že je už čas zamyslet se nad důvody. Částečně bych také chtěl tímto článkem vyjádřit jistý apel na některé pedagogy (btw: S vyučujícími přímo z našeho ústavu tuto zkušenost nemám – zatím:) ) a zeptat se, zda je opravdu takový problém poskytnout studentům prezentované materiály. Také doufám, že mezi komentáři najdu i nějakou odpověď.
Proč je pro tolik vyučujících takový problém předat studentům svoje materiály? Pokusím se nastínit jen několik myšlenek:
Jednak to může být přesvědčení, že neposkytnutí materiálů donutí studenty pracovat. Co si budeme namlouvat, člověk je od základu líný a ulehčuje si práci co to dá. Na druhou stranu, má pak vůbec cenu přednášet, když všechno, co si studenti z hodiny odnesou, bude jen ona přepsaná podpora, protože jinak už nic moc vnímat nestíhali?
Druhý možný důvod by mohl vyznít z mojí strany poněkud jízlivě, ale přesto jej v dobré víře uvedu. Z hlediska informační společnosti, ke které míříme, či jsme už dorazili, se stávají informace velice hodnotnou komoditou. Pak je pochopitelné, že pokud nabudu určitého kapitálu (nutno dodat, často s velkým úsilím), nechce se mi jej jen tak rozhazovat. S rostoucím počtem „majitelů“ exkluzivita a hodnota informace jasně klesá. Tato možnost mi ale přijde již z pohledu, že mluvím o vzdělávací instituci jako naprosto scestná, nicméně z lidského hlediska přesto nejpřijatelnější.
To říkám, protože třetím, nutno podotknout jediným udávaným, důvodem (a také tím hlavním proč toto píšu) bývá to, že materiály nám prezentované nejsou ještě ve finální verzi a tak by se s nimi jejich autor(ka) zatím nerad(a) šířil(a). Případně s dovětkem, že se finální verze dočkáme na konci semestru. Pokud mi paměť slouží, snad jen u Mgr. Švaříčka jsme se po této odpovědi opravdu oné finální verze dočkali. Nechci vyznívat útočně, jen podotknout, že tento argument je často pro studenta (zvláště pedagogiky) naprosto nepochopitelný. Chápu, že se nikomu nechce šířit s neúplnými informacemi. V okamžiku, kdy ale před někoho předstupuji, měl bych mít materiály alespoň vzhledem k současnosti dostatečné srovnané a ucelené. Je jasné, že výzkum pokročí a za rok budu zase všechno překopávat. Pro studenty je ale důležitý právě tento rok a zkoušku budou skládat právě letos. (Když o tom přemýšlím, v informatice se používají označení verzí. Proč neříct, že pro letošní rok je aktuální verze 1.6 mých přednášek a smířit se s jejich „neúplností“?:) )
Abych ještě dodal, nechci se nijak vyjadřovat ve smyslu, že přednáška bez promítané opory je jakkoli horší. Vzhledem k mým výše prezentovaným zkušenostem je tomu často právě naopak. Také musím říct, že nechci kritizovat. Jen by mne zajímalo, jaký názor mají ostatní. Hlavně ale musím poděkovat těm, kteří když přednášejí s promítačkou, materiály poskytují.
Možná by se také hodilo připsat, jak už je dnes dobrým zvykem, že z důvodů čitelnosti a čtivosti jsem se musel víceméně vyhnout genderově neutrálním či obojetným koncovkám. Samozřejmě to neznamená, že bych psal jen o jednom pohlaví.
 
No a nakonec se chci zeptat, připadá vám z pedagogického hlediska používání elektronické opory bez jejího následného poskytnutí také tak kontraproduktivní jako mně?