Co pedagogického přinesl Týden humanitních věd

Znáte listopadové pranostiky? – Když se v listopadu hvězdy třpytí, mrazy se brzy uchytí. Začátkem-li listopadu sněží, mívá sníh pak výšku věží. Když dojde listopadu střed, nastane Týden humanitních věd.

Tentokrát to opravdu vyšlo – Týden humanitních věd se konal v rozmezí
14.-18. listopadu 2016. A Ústav pedagogických věd měl v programu hned 5 akcí – z toho tři přednášky, které představily aktuálně zpracovávané výzkumy. Jejich náplň vám tu hodlám alespoň částečně nastínit.

Mezigenerační učení v různých sociálních prostředích

Mgr. Karla Brücknerová, Ph.D.; doc. Mgr. Petr Novotný, Ph.D.;
Mgr. Kateřina Pevná; prof. PhDr. Milada Rabušicová, Dr.

Pondělní dopoledne ovládli čtyři přednášející, kteří představili svůj výzkum zaměřený na mezigenerační učení. Už před několika lety byl úspěšně uzavřen jejich projekt zabývající se rodinou, teď se výzkumníci zaměřují na další sociální prostředí. Konkrétně nám na přednášce byly představeny tři – prostředí školy (učení mezi učiteli), pracoviště a prostředí komunity. Proč se tématu dále věnovat, osvětlila profesorka Milada Rabušicová:

„Ukázalo se, že má opravdu smysl zabývat se dalšími situacemi, do kterých se v průběhu života člověk dostává. Nežije totiž jenom v rodině – žije v práci, žije nějakým způsobem ve svém volném čase, je kolegou-učitelem ve škole apod. V těchto prostředích se pak většinou potkává několik generací a mají příležitost se navzájem obohatit.“

Co vlastně autory na mezigeneračním učení zajímá nejvíce? Především je to problematika průběhu tohoto učení a pak také jeho obsah – tedy to, co se účastníci od sebe naučí. Takový výzkum není zdaleka tak jednoduchý, jak se na první pohled může zdát. Proto se autoři až po několika letech práce dostávají k ucelenějším výsledkům, které jsou ovšem pro každé prostředí různé. Na pracovišti jsou pro učení důležité zejména vztahy mezi pracovníky a také je kladen důraz na sebeurčení v rámci generací. Vztahy jsou primárním prvkem i v oblasti komunity, kde byly nalezeny čtyři hlavní typy spolupráce mezi matkami a seniorkami v rámci programu náhradního prarodičovství Trojlístek. Naopak ve formalizovaném prostředí školy na vztahy takový důraz kladen není – zde se však výzkumníkům podařilo vytvořit typologii mezigeneračního učení na základě skrytosti interakce a otevřenosti obsahu.

Koneckonců si výsledky budete moci sami prohlédnout v připravované publikaci, která by měla brzy dorazit na pulty akademických knihkupectví. A pokud jste netrpěliví, nahlédněte do již existující knihy O mezigeneračním učení, na níž nynější výzkum navazuje. Nebo do akademických časopisů zaměřených na pedagogiku. Doporučuji například nejnovější článek v Orbis scholae Informální mezigenerační učení v učitelských sborech.

Učitel a žáci v dialogickém vyučování

Mgr. Martin Sedláček, Ph.D.; Mgr. Zuzana Šalamounová, Ph.D.;
doc. Mgr. Klára Šeďová, Ph.D.; Mgr. Roman Švaříček, Ph.D.

Setkali jste se už někdy s „akčním výzkumem“? Pokud ne, mám tu čest vám blíže přiblížit akční výzkum Učitel a žáci v dialogickém vyučování, který byl v Týdnu humanitních věd předveden v úterních dopoledních hodinách. Jak takový akční výzkum vypadá?

Akční výzkum se obvykle charakterizuje jako výzkum vedoucí k akci a změně. Dává důraz na spolupráci odborníka s učitelem a snahu uvést koncepty z teorie do praxe. Konkrétně projekt „Učitel a žáci v dialogickém vyučování“ probíhal ve spolupráci s osmi učiteli druhého stupně základních škol (a také jejich žáky), a to v průběhu čtyř let. Cílem bylo proměnit dosavadní strukturu komunikace ve výuce tak, aby byly naplněny požadavky dialogického vyučování, které podporuje žákovské myšlení. Co obnáší takové dialogické vyučování, přiblížil na přednášce doktor Roman Švaříček:

„Co je dialogické vyučování? Úplně jednoduše – žáci by se v hodině měli zapojovat co nejvíce do komunikace, která by měla být bohatá na vyšší kognitivní procesy, a měli by dostávat rozpracovanou (tedy elaborovanou) zpětnou vazbu od vyučujícího. Ačkoli se to zdá přirozené, tento dialogický přístup není ve školách běžný.“

Učitelé měli k dispozici semináře zaměřující se na techniky dialogického vyučování, které mohou v hodinách využít. Navíc byly z jejich hodin pořizovány videonahrávky, které následně posloužily jako východisko pro reflektivní rozhovory s odborníky o prováděných změnách ve výuce.

A jak to dopadlo? Těšíte se na happyend? Principy dialogického vyučování se sice ve výuce podařilo efektivně využívat (doufejme, že i z dlouhodobého hlediska), na druhou stranu ale postoje samotných žáků, kterých se výuka vlastně nejvíc týká, byly spíše negativní. Na vině může být podle autorů výzkumu například to, že z původně oddechových hodin se staly hodiny, kde se po žácích chtěla aktivní účast. Evidentně byl na ně akční výzkum moc akční.

Ostatně sami se na průběh i výsledky výzkumu můžete podrobněji podívat do knihy – ovšem až po Vánocích, kdy by měla vyjít. Kromě toho se můžete opět porozhlédnout po dílčích poznatcích v pedagogických časopisech – novinkou je třeba článek v časopise Pedagogika Reflexe jako nástroj změny komunikačního chování učitele. Ale pokud trochu zahledáte, najdete určitě i jiné.

Orální historie
ve výzkumu soudobých dějin pedagogiky a školství

doc. PhDr. Dana Knotová; Ph.D., Mgr. Michal Šimáně; doc. Mgr. Jiří Zounek, Ph.D.

Do třetice trocha historie – úterní odpoledne nás na chvíli přeneslo do Československa v době normalizace. Výzkum normalizačního školství a života učitelů však přinesl mnohem více než jen obecné teze o tehdejších poměrech – nechal nás nahlédnout do každodenního života učitelů na základních školách. Výzkumníci měli možnost setkat se 37 respondenty a na základě osobních rozhovorů získali jedinečné informace o jejich příbězích. Tomuto přístupu se také říká orální historie – a můžeme být na ÚPV pyšní, jelikož takový výzkum je v oblasti pedagogiky jedním z prvních v České republice.

Rozhovor s pamětníky je nenáročná činnost, řeknete si. Zdání ovšem klame – když se podíváme blíž, neuvidíme jen 37 respondentů, ale také 3 roky práce ve tříčlenném týmu, 53 rozhovorů, 74 nahraných hodin, 1600 stran přepisů. A nespočetné návštěvy archivů. Jak dodává docent Jiří Zounek:

„Někdy jsem se cítil úplně jako detektiv, když jsem se snažil dohledat informace z té doby.“

Na druhou stranu to byla jistě práce zajímavá. V průběhu se pedagogičtí historici dozvídali odpovědi na otázky typu – Co předcházelo studiu učitelství jednotlivých respondentů? Jak daní učitelé reflektují svoji pregraduální přípravu? A jak se promítla do jejich studia tehdejší ideologie? Kromě toho narazili například i na problematiku ateizace v tehdejším školství.

Určitě už napjatě čekáte, jak to tedy s těmi učiteli bylo – byli to nadšení propagátoři ideologií, nebo skrytí revolucionáři? Výzkum ukazuje, že nic není úplně černobílé – z výpovědí učitelů vyplývá, že „nevykonávali pouze příkazy shora, ale hledali si vlastní cestu“ (citace z přednášky) a že cílem jejich činnosti při plnění úkolů KSČ (například v politice ateizace) bylo hlavně neuškodit dětem. Takže taková pasivní resistence.

A samozřejmě na závěr literatura k tématu – přečíst si můžete třeba článek v časopise Studia paedagogica Cesta k učitelství v socialistickém Československu pohledem pamětníků, který vyšel před několika týdny. Nebo si počkejte na knížky – které (ano, už se zase opakuji) vyjdou v nejbližší době. Budou snad hned dvě. A pokud máte už diář na příští rok, poznamenejte si, že v únoru se bude u nás na FF MU konat konference zaměřena na zmíněnou orální historii.

A teď máte prostor vy. Byli jste na nějaké z uvedených přednášek a chtěli byste něco doplnit, máte připomínky? Jak se vám přednášky líbily? Byli jste na jiných přednáškách a chcete se o nich zmínit? Komentujte!

A hlavně nezapomeňte na pranostiky:
V měsíci listopadu čas rychle uhání, už dvacátého třetího je neformální setkání!