Deníček Prváka
Píše se rok 2015. Na studeném severu Čech se mladý hubený čahoun rozhoduje o svojí budoucnosti. Je tu ale malý problém, nemá totiž nejmenší ponětí, jakou cestou se vlastně chce vydat.
Tím čahounem myslím samozřejmě sebe. Před rokem jsem stál před zásadním dilematem, musel jsem si poslat přihlášky na vysokou školu a tím dočasně zpečetit svůj osud. Jako spousta ostatních lidí jsem se nad touto otázkou důkladně zamyslel vlastně poprvé. No jo…ale co? První otázka je asi výběr města. Tu jsem měl ale už rozhodnutou, chtěl jsem do Brna. To je pro spoustu lidí překvapivá volba, vzhledem k faktu že jsem z Liberce. Proč tak daleko? No nevím, jestli někdo z čtenářů byl někdy delší dobu v Liberci, ale myslím si, že stačí uvést tradiční severské pořekadlo „v Liberci buďto prší, nebo je to do kopce“, osobně bych k němu navíc dodal, že k tomu je v Liberci ještě zima. Proto pro mě byla moje první návštěva v Brně na dnu otevřených dveří už v září 2014, něco jako výlet na Bahamy. Navíc jsem byl několikrát ujištěn, že počasí v Brně je oproti Libereckému vskutku tropické. K tomu hospoda na každém rohu, s více než jednou značkou piva? Nejen to! Brno má prostě dokonale vysokoškolskou atmosféru, krásnou přírodu (samozřejmě i krásné lidi) a je krásně přehledné. Chtělo se mi až brečet, když jsem byl nucen odjet zpátky a strávit ještě poslední rok na střední…jo a taky odmaturovat.
Teď se posuňme dopředu trochu více. Je svatý týden, tedy maturita za dveřmi, a já jedu do Brna na TéeSPéčka. Jenže kromě nich jsem také musel absolvovat oborový test ze zeměpisu. Měl jsem totiž v té době největší zájem o obor aplikovaná geografie a geoinformatika, dnes už bych Vám neřekl proč, ale v té době mi to přišlo zajímavé. Byl jsem celkem sebevědomý, a sázel na svou dokonalou znalost školního atlasu. Jenže test začal, já si přečetl zadání testu, a polila mě hrůza. Nebudu Vám tu uvádět příklady zapeklitých zeměpisných problémů, ale bylo jasné, že geoinformatika padá. A proč pedagogika? Celý život tíhnu k humanitním oborům a práci s lidmi, jenže jsem nechtěl jít na klasickou pedagogiku a jít učit. Nevěděl jsem, co přesně chci dělat, ale zaujala mě pedagogická činnost, konkrétně andragogika. Když jsem na dni otevřených dveří zašel na prezentaci ohledně pedagogiky na ÚPV, měl jsem pocit, že jinam snad ani jít nemůžu. Dodnes nezapomenu Petra Sucháčka, který v nesnesitelném vedru, kdy většina lidí byla ráda, že sedí, na nás doslova sršil energii a entuziasmus, včetně spousty užitečných informací a vtípků. K tomu ještě možnost vybrat si konkrétní větev oboru až na magisterském studiu? Sign me in! TSP naštěstí dopadly dobře, a ještě k tomu se mi podařilo i odmaturovat. Takže začátkem prázdnin byla moje budoucnost hned jasnější, a hubený čahoun odjel do Brna.
Prázdniny utekly rychleji než voda, a já měl najednou odjet na adaptační kurz. Naštěstí jsme si se spolužáky zašli na orientační pivo, a tak jsme o sobě měli alespoň mlhavou představu. I přesto jsme jeli na dvoudenní pobyt s různými očekáváními. Při zpětném pohledu na adaptačně motivační kurz, se nás většina po dvou semestrech shodne v tom, že vydařenější začátek studia jsme si ani nemohli přát. Čekali na nás přátelští, ochotní a nadšení studenti magisterského a doktorského studia, kteří celý kurz organizovali. A podařilo se jim to výborně. Od příjezdu nás až do večerního neformálního posezení sotva nechali vydechnout, jedna aktivita střídala druhou. Co bylo ale nejlepší, byla informační hodnota jednotlivých aktivit. Dozvěděli jsme se v kostce, jak funguje studium, registrace předmětů, rozdělení fakult, interakce s pedagogy a mnohem více. Zrovna u seznamování se zápisem předmětů v SEKSu jsme se všichni řádně zapotili, jelikož spočívalo v úmorném běhání ze stanoviště na stanoviště, od registračních vln zpátky ke správcům systému a tak dál. I přes náročnost jsme si všichni večer vyměňovali veselé historky, kdo kde zakopl a kdo koho nosil na zádech. Večer také přišlo setkání s pedagogy ÚPV, dokonce i pan děkan se na nás přijel podívat, a popřát nám hodně štěstí do studia. Po posezení ve velkém kruhu, kde jsme pedagogům pokládali palčivé otázky, na nás čekala spoře osvětlená místnost se svíčkami, polštáři, vychlazeným osvěžením a křupavým občerstvením. Tam jsme měli možnost se se všemi setkat znovu, ale tentokrát v neformální atmosféře. To jsem ocenil asi ze všeho nejvíce, protože bych to čekal ze všeho nejméně. Nejen že jsme z kurzu odjížděli se spoustou zážitků a důležitých informací ale hlavně se spoustou motivace. Navíc se teď, při hromadném čekání na přednášky nemusíme trapně skupinkovat, ale máme svoji jednu velikou skupinu, kde se všichni už známe, a máme ji právě díky adapťáku. Celkově to byl výborný zážitek a cenná zkušenost.
A co nějaké obecné dojmy z ÚPV? Už na adaptačním kurzu jsem si všiml, jak je ÚPV relativně malé uskupení i včetně bakalářských studentů. Už na adaptačním kurzu při hromadném posezení s pedagogy působila atmosféra relativně komorně a neformálně. Tento pocit ve mně zůstává i na konci druhého semestru, kdy už můžu říct, že jsem se trochu rozkoukal. Nejen, že mě studium zatím nepřestalo bavit (spíše naopak), ale ještě k tomu jsem dostal možnost převzít a podílet se na organizaci neformálních setkání ÚPV, ale dokonce i příležitost redaktorsky se podílet na webu pedagogika-brno, kde (snad) právě čtete tyto řádky. Proto můžu říct, že jsem rád, že jsem si vybral obor, který jsem si vybral. Dostal jsem příležitost navštívit spoustu zajímavých předmětů, dozvědět se spoustu nových věcí, a dostat více než dost prostoru k vlastnímu rozvoji a realizaci. Proto pro mě byla logická volba napsat právě tento článek jako svůj úvodní. Protože dodnes se mi nechce věřit, jak se sem ten čahoun dostal.
František Kulič