Jak skloubit studium s mateřstvím?

Chci se s Vámi podělit a moc krásný a pozitivní příběh mé kamarádky Verči D., která Vám může z vlastní zkušenosti přiblížit, jaké to je být maminkou a studovat na našem ústavu. Chtěla bych jen upozornit, že jsou to opravdu její autentická slova, i když si budete říkat, že je celý článek nějak moc pozitivní, napsala, jak to všechno popravdě zažila.

Protože jsem otěhotněla v průběhu studia bakalářského programu, nejdřív jsem si nebyla jistá, co dělat. Plánované to nebylo a já byla teprve na začátku druhého ročníku. Byla jsem z toho zpočátku dost nervózní a v hlavě se mi motala spousta myšlenek, co dál, ale protože mi rodina slíbila, že mi pomůže a přítel to stejné, rozhodla jsem se ve studiu pokračovat. Popravdě jsem nikomu pořádně nic neřekla, dokud se mě spolužačky nezačaly ptát samotné, a protože jsem byla v jednom kole, vidět to bylo až později, řekla bych tak na konci šestého, začátkem sedmého měsíce, a tak jsem i začala přemýšlet, jestli to mám řešit i s vyučujícími, protože jsem termín porodu měla spočítaný na konec dubna, což znamená, že semestr ještě zdaleka neměl být u konce.

Proto jsem zašla na studijní optat se, jaké jsou moje možnosti, byla jsem totiž rozhodnutá udělat a stihnout co nejvíc a snažit se zameškat co nejmíň. Bylo mi navrhnuto několik možností. Buď školu na určitou dobu přerušit a pak se vrátit, nebo se zkusit domluvit individuálně s vyučujícími, zda mi bude umožněno zaregistrované předměty dokončit i v takové situaci. Já přerušovat nechtěla, protože jsem už tak ztratila jeden rok studia, který jsem studovala na jiném oboru, který jsem po roce vyměnila za jiný, protože jsem z něj neměla pocit naplnění, což se mi pak konečně splnilo. Pak přišlo rozhodování, jak to řešit dál, zda obejít všechny učitele, a co jim vlastně říct, protože mi bylo vcelku hloupé žádat o nějaké úlevy a tak podobně. Nakonec jsem zašla pouze za těmi, kde byla povinná docházka, zda by jim nevadilo, kdybych měla o jednu dvě absence více, než byl povolený počet absencí. Všichni byli hrozně milí a vstřícní, řekli mi, že pokud se nebudu cítit, že je to rozhodně v pořádku, když se nedostavím, ať jsem hlavně v pořádku a přáli mi štěstí. Jeden vyučující za mnou dokonce přišel i sám dříve, protože viděl moje rostoucí bříško, a řekl mi, že když napíši jednu menší seminární práci, docházka mi v závěrečných hodinách bude odpuštěna. Za jejich přístup jsem byla nesmírně vděčná, nevím, zda bych se s takovým přístupem setkala i na jiné škole, nebo na jiném ústavu než na ÚPV, ale i tak jsem se cítila trošku hloupě, a nechtěla jsem, aby si někdo myslel, že své situace využívám.

Nakonec jsem porodila dva týdny před termínem, což mi trochu zkomplikovalo plány ve škole, ale byla jsem hlavně ráda, že je můj syn zdravý. Do školy jsem nějakou dobu nedocházela, ale protože jsem měla v oboru úžasné spolužačky, z nichž jedna je mou velikou kamarádkou, měla jsem všechny zápisky z přednášek vždy z první ruky. A protože mám úžasnou maminku a přítele, když přišlo zkouškové, zvládli jsme to všichni s přehledem a bez nějakých „výhod“. V podstatě jsem všechny zkoušky zvládla, aniž bych dopředu informovala vyučující, že mám měsíčního prcka. A to jsem byla moc ráda, protože jsem nechtěla nikoho tak nějak otravovat. Zvládli jsme to, i když jsem dojížděla z městečka vzdáleného od Brna přes sto kilometrů. A asi mi hodně pomohlo, že mám tak hodné dítě. Pravdou ale je, že ti vyučující, kteří o synkovi věděli, byli ochotni se se mnou domluvit na plnění zkoušek i individuálně, toho já jsem nakonec ale využívat nemusela. A taky jsem byla vždycky potěšená, když se mě po zkoušce někteří zeptali, jakpak jsem to zvládla a zda malý nezlobí J

Pak přišel třetí ročník a já s přítelem začala bydlet v pronájmu i s prckem v Brně, kousek od školy. Protože má povolání, kdy je jeden den v práci a pak má dva dny volna, dala se škola zvládnout tak, že zatímco já šla do školy, přítel hlídal. Popravdě jsem se strašně bála, jak to bude ale v období státnic a při psaní diplomové bakalářské práce, syn byl přece jen maličký a hodně mě potřeboval. Co se týče docházky, s tou jsem snad nikdy problém neměla. Většinou hlídal přítel, a když nemohl, hlídala moje maminka. A já se naučila využívat každé volné chvilky, kterou jsem měla. Nikdy jsem neuměla čas využívat tak efektivně, jako od té doby, co mám prcka. Pravdou sice je, že v období zkouškového jsem se moc nevyspala, kolikrát jsem počkala, až malý usne a pak jsem se teprve učila a šla spát až k ránu, ale nějak mi to ani nevadilo. Řekla bych, že spousta vyučujících podle mého názoru ani nevěděla, že mám malého prcka. Sice se občas dostavil problém u předmětů, kde byla docházka, ale to se pak vyučující projevili vždy jako milí a vstřícní, nikdy jsem se nesetkala s opakem. Dokonce jsem jednou měla malého na kolokviu, když jsem nemohla sehnat hlídání. Samozřejmě jsem se vyučujících i spolužaček nejdříve zeptala, zda jim to nebude vadit, ale všichni byli úplně úžasní!

Největší problémy jsem ale zaznamenala právě v období státnic. Měla jsem ale úžasnou vedoucí bakalářky, která byla trpělivá a tak nápomocná, že jí jsem za to dodnes vděčná! Měla jsem totiž problémy se psaním. Ne tedy tak se psaním jako s nalezením nějakého volného času na psaní, do toho chození do knihovny, ale nakonec jsem to zvládla a dokonce i hodnocení mé práce bylo překvapivě velmi pozitivní. Dalším problémem bylo ale učení na státnice. To bylo pro mě ještě horší než psaní bakalářky, protože doma jsem klid na učení vážně neměla. A hlavně, malý byl ve věku, kdy začal chodit a vyžadoval hodně pozornosti, takže mi opět nezbývalo, než se učit po nocích. Řekla bych, že tak měsíc před státnicemi jsem měla podobu zombie a byla jsem tak negativní, že moje chování muselo všechny kolem dohánět k šílenství. Pravdou je, že v té době jsem zjistila, že všichni kolem mě na mém oboru jsou úplně úžasní. Od vyučujících, kteří byli úplně skvělí se svou podporou, například právě ta má vedoucí práce, která se pokaždé, když jsem přišla na konzultaci, nezapomněla zeptat, jestli zvládám, stíhám, jestli je vše v pořádku, a když jsem jí jednou řekla, že si nejsem úplně jistá, že to do června všechno zvládnu, podpořila mě, že to určitě půjde, když už jsem to dotáhla tak daleko bez přerušování či prodlužování. A právě nesmím zapomenout ani na spolužačky, které moje pesimistické výlevy braly s humorem a vždy, když jsem řekla, že se stejně vidím na září, nezapomněly mi říct, že jsem přece nejen skvělá maminka, ale i skvělá studentka. A to všechno bylo jak dávka endorfinu! A tak to dopadlo tak, že i když se mi narodil ve druhém ročníku prezenčního studia prcek, zvládla jsem dostudovat, a to dokonce tak, že bez prodloužení nebo přerušení, a byla jsem dokonce přijata na dva navazující magisterské obory, opět na ÚPV. Státnice probíhaly taky úplně normálně, jako u ostatních, řekla bych, že ani členové komise nevěděli, že mám mimčo, až na mou vedoucí práce.

Protože jsem byla přijata na dva magisterské obory, řekla jsem si, že by byla škoda jeden z nich vyřadit, že to zkusím na obou zároveň. Protože jsem si ale potřebovala zjistit pár věcí a asi se i vnitřně podpořit ve svém rozhodnutí, opět jsem si zašla na studijní…a tentokrát jsem byla vděčna za možnost studia jednoho z oborů dálkově, což mi doporučil i studijní referent.

Ale už to začíná být náročnější. Nejen, že náplň magisterských předmětů už je poněkud náročnější, ale i to moje malé, teď už dvouleté dítko, začíná být také náročnější. Až teď si uvědomuji, že studovat školu s miminkem není tak moc náročné. Ba naopak, řekla bych, že narození děťátka je úžasná příležitost pro sebevzdělávání se, i mám ze sebe dobrý pocit, že nejsem jako ty ostatní maminky, pro které někdy narození miminka znamená konec světa a konec možností. Ale jak už je ten můj brouček větší, už to není jen o tom, že by spinkal v kočárku, zatímco já budu sedět na přednášce, ale že už mu musím vysvětlit, kam jdu, a že se občas stává, že je nešťastný, když odcházím a já občas cítím pocit provinění. Ale mám naštěstí tak úžasnou chápavou rodinu, která toho prďolu miluje a ráda pohlídá, takže ani teď nemám problém s docházkou.

Momentálně jsem na konci druhého semestru, a připravuji se na další zkouškové. Nebudu říkat, že se nebojím, protože by to nebyla pravda. Naučila jsem se být na přednáškách i seminářích pozornější, abych se toho pak nemusela učit tolik, a psychicky se připravuji na další noci, kdy budu vzhůru, abych se mohla učit, protože někdy to jindy prostě nejde. I když mám totiž hodné „hlídače“ kolem sebe, mamka za mnou do Brna nemůže jezdit pořád a přítel taky musí někdy pracovat J

Osobně mi přijde, že náš ústav má velmi vstřícné učitele, co se týče mateřství. Myslím si, že by se rozhodně člověk neměl bát za nimi přijít, když má jakýkoli problém, nebo řeší jakoukoli situaci, protože nejen, že jsou chápaví, ale pokud můžou, pomohou a nabídnou alternativní řešení. Nejdůležitější je jednání s nimi narovinu. Nejsem si jistá, zda bych i na jiné škole měla takové pozitivní myšlenky, ale já bych, přiznám se, rozhodně neměnila. Ti, co vědí, že mám miminko, mi žádné výhody, co se týče zkoušek nebo seminárek nedávají. Hodně mi ale pomáhá, že když jim vysvětlím situaci, striktně nedodržují počet absencí. Je možné, že to je i tím, že jsem si o žádnou výhodu ani nikdy neřekla a nevím, jak by to bylo, kdybych je o nějakou požádala.

Při studiu s dítětem na ÚPV se objevují i nevýhody. Například, nemůžete se scházet se spolužačkami na vínko, nebo na studijní večery, nemůžete se vždy připravit na zkoušku tak, jak byste chtěli a zaručeně nedosáhnete prospěchového stipendia. Nemůžete si vydělávat penízky, nebo si hledat práci a studovat při práci. Nebo se občas stane, že napíšete nějakou seminární práci, kterou si po sobě ani nestihnete přečíst, než jí odevzdáte. Bezesporu největší nevýhodou je, že nemůžete trávit všechen svůj volný čas, se svým dítětem, nebo ne tolik času, kolik byste chtěli. Přesto si myslím, že až jednou řeknu svému dítěti, že jsem vystudovala, i když jsem měla být na „mateřské“, bude na mě pyšné. A to mi za to všechno stojí J

Tak ano, toto jsou její slova a celý příběh od těhotenství až po mateřství, které mohla shodou okolností prožívat souběžně se studiem na Ústavu pedagogických věd. Ráda bych doplnila tato slova o jednu malou skutečnost, ukončuje druhý semestr navazující magisterské studium a zároveň je v 6 měsíci těhotenství, takže chvíli k jejímu synáčkovi přibude ještě jeden prcek.