Do čeho všeho se může student ÚPV namočit II. díl – Letní tábor Brněnka
Čaunazdarahoj milé čtenářky a milí čtenáři.
I když to tak nevypadá, konec léta se nám neúprosně blíží, na velké části polí je již po žních, jen kukuřice se zatím drží pole svými kořeny a pomalejší zralostí (vím to, aktuálně píši v autobuse a jedním okem koukám na monitor a druhým na krajinu, doufám, že si toho nikdo nevšimnul, jinak mě pošlou k očaři). Září klepe na dveře a s ním i návraty dětí a mladistvých do školních lavic, starších mladistvých do poslucháren a všech učitelů na svá pracoviště.
Dnešní den (16. 8.) pro mne bývá každoročně velmi významný. Poslední čtyři roky mívám dnešním dnem jeden až dva večery po dvoutýdenním táboře. To znamená čas, kdy jsem již částečně zregenerován, zároveň však stále plný zážitků a nenahraditelných vzpomínek.
Co je to za tábor?
Letní dětský tábor Brněnka spadá pod Občanské sdružení Brněnka a je tvořen spoustou pracovitých a vtipných lidí všech věkových kategorií. Přibližně 24 lidí se stará o 60 dětí po dobu dvou týdnů non stop ve všech směrech.
Organizátoři se řadí do různých oblastí podle jejich pole působnosti. Od technického zabezpečení, přes zásobování, lahůdkovou kuchyni, zdravušku, vedoucí oddílů, až k samotnému hlavnímu vedoucímu tábora.
Co se na něm můžete naučit?
Učit se či neučit? To je oč tu běží. Každopádně reálně to vypadá tak, že se člověk učí neustále a vybrat si nemůže. Mohl bych tu psát o vedoucích, o kuchyni, o šéfovi tábora, jaké to mají asi těžké či lehké, ale nemyslím si, že mě, nebo někomu dalšímu by příslušelo si domýšlet a ještě někomu interpretovat, co druhý asi prožívá. Především ne v této situaci. Proto Vám sdělím mé zkušenosti.
Jako Správce palivového zabezpečení (jak šlechetně nazývám svoji pozici, která se stará převážně o dřevo) bylo mým hlavním úkolem dřevo. Doplňovat kuchyňské zásobníky nasekanými polínky určitých rozměrů, chystat dřevo pro vedoucí na každodenní večerní poradu, plnit všelijaké požadavky personálu či dětí na dřevěné výrobky a opravy, a kdyby počasí přálo, tak i polena na táborák. Nyní Vám sdělím několik důležitých bodů, o kterých si myslím, že patří k základním kamenům mé práce.
Plán
K dispozici jsem měl 2-3 Pikry (PIKR = pomocník ihned k ruce). Abychom fungovali co nejefektivněji a nikdo na nás nečekal, první věc, kterou jsme museli udělat, bylo se domluvit. Musel jsem jim sdělit, jaký je náš aktuální cíl, k čemu bude dobrý, jak bych postupoval k jeho splnění a optat se, jak by chtěli postupovat oni. Následovala dělba práce, kdy jsme se každý chopili určité činnosti a systematicky pokračovali k cíli.
Tento model se ve své podstatě dal aplikovat na všechny činnosti, které vyžadovaly spolupráci: 1. Cíl (Vysvětlení a jeho zdůvodnění) -> 2. Plán postupu od vedoucího -> 3. Vylepšení, popřípadě změna plánu od vedoucího jeho pomocníky -> 4. Dělba práce (Podle toho, co kdo umí, když umí stejně, můžou se střídat) -> 5. Činnost -> 6. Dosažení cíle -> (7.) Nový cíl (Je třeba počítat se zkušenostmi z předchozí práce, opět vysvětlit cíl a zdůvodnit) -> … a takhle pořád dokola.
Tempo
Kromě domluvy je také třeba počítat s různými neplánovanými přestávkami, ať už ze strany okolí (je třeba někomu pomoci nachystat hru v lese, neteče voda, zásobovačka potřebuje sílu na vyložení nákladu, neočekávaný nástup pro všechny, výměna plynových bomb), nebo ze strany naší, většinou tříčlenné skupinky. V prvních chvílích jsem nechtěl neustále něco přerušovat, když si jeden potřebuje skočit na záchod, další zajít pro pití, potom já sám zjistím, že mi nevyhovují nástroje a že by se mi hodily jiné. Nicméně jsem se musel smířit s tím, že spokojený pomocník sice krátkodobě neudělá to, co udělá ten, který své potřeby odkládá na později, ovšem následující dny má větší chuť do práce.
Zájem
S tím také souvisí doptávání se: Jak ses vyspal? Jak cítíš po včerejšku? Co ta noha? Jste unavení?. Tyto otázky zní jako samozřejmost, ale je dobré, když se zeptám, i když mám svých starostí dost. Jedna věc je, že mi odpovědi pomohou utvářet pracovní tempo, druhá, že i spolupracovníci potřebují sdělit svoje pocity a cítí se lépe, když je mohou někomu říct.
Komunikace s okolím
Na táboře všichni dřou jako mezci. Dřou, protože chtějí a baví je to. Dřou pro ty děti. A nikdo nevidí rád, když je někdo líný a nic moc nedělá. Takovéto vědomí snižuje motivaci všech členů tábora ke společnému cíli. Proto jsou důležité tři základní věci.
První je práce, která je vidět, můžeme ji nazvat vizuální komunikací. Buď je vidět její provádění, nebo výsledek. Většinou jde o práci, která netrvá moc dlouho. Dalo by se do ní zařadit opravování podsadových stanů (zavazování celt, zpevňování podsad), uklízení odpadků, přípravy her, pomoc personálu z jiných polí působnosti apod.
Druhá a třetí věc je verbální komunikace. Dvojka obsahuje doptávání se na to, co je potřeba udělat. I když mám svých úkolů dost, myslím, že přijde vhod se ptát ostatních – drobnosti jdou udělat hned a také pomůžou, o větších úkolech je dobré vědět dopředu, aby se na ně člověk mohl připravit.
Trojka skrývá sdělování. Může znít jako samozřejmost, ale je to důležitá samozřejmost. Kdybych celý den pracoval, pak mlčel, další den pracoval a opět mlčel, ostatní by nevěděli, co dělám, maximálně by se mohli domýšlet. Lepší je sdělovat ostatním, co jste udělali, nebo děláte a jaký máte plán. Sdělovat platí i pro ostatní táborový personál, i pro nejbližší spolupracovníky.
Humor
Nyní se dostávám k jednomu z nejsilnějších motivačních faktorů vůbec. Existují různá dělení motivace jako např. pozitivní a negativní (dlouhodobě neefektivní), krátkodobá a dlouhodobá, zaměřená buď na potřebu poznávat, nebo potřebu prožívat, zaměřená na uspokojování základních lidských potřeb atd.
Ze jmenovaných humor řadím mezi pozitivní, okamžitě se projevující (i když s dlouhodobým efektem) motivace zaměřené především na prožívání.
Díky humoru se ve větší skupině (okolo 20 lidí) vyrovnávají vztahy, lidé jsou otevřenější a upřímnější v názorech a v emocích. Vyrovnané vztahy je potom vidět ve všech činnostech tábora a tvoří opravdu kvalitní tábor. V malé skupině (2-3 lidi) zase humor povzbuzuje k většímu pracovnímu výkonu a mnohem snadnějšímu překonávání obtížnějších věcí. Ovšem není možné se smát na celé kolo pořád. Jednak proto, že by nám pukla břicha a také proto, že výkon by byl nulový. Takže zde neplatí, že čím větší kvantita humoru, tím větší výkon, ale celkem klidně bych mohl říci, že čím větší kvalita a omezená kvantita, tím větší výkon a to opakovaně a dobrovolně. V reálné situaci to může vypadat tak, že dokážeme udělat kvalitní vtip, po smíchu rychle pracovat a po nějaké době se minutu až dvě smát vtipu a potom zase nějakou dobu rychle pracovat. A může jít klidně o náročnou práci, jako je řezání ruční pilou, tahání neosekaných stromků z velmi strmého svahu, nebo kopání hluboké jámy do vyschlé půdy. S humorem takovou práci dokážeme dělat opakovaně a s chutí v 35 °C ve stínu.
Abych pravdu řekl, nedokážu se vyjádřit o všech aspektech své táborové činnosti. Asi nejpřirozenější důvod je to, že je jich opravdu hodně, a hned druhý důvod je již zmiňovaný humor. Díky němu jsem nechtěl chodit spát hned po večerní poradě, nýbrž bavit se dál s lidmi, se kterými ani na vteřinu nebyla nuda. Proto jsem spal o něco méně než obvykle a některé z těch 14 dní mám trošku zamlžené. Musím však říct, že ve všech aspektech to stálo za to!