S chybami o chybách a konstruktivní kritice

Stíny se dlouží vítr v polích stárne
je příliš ticho začíná se hra
na slepou bábu v sladkost upadáme
a chyba broskví by nás zabila

Jan Skácel

Stejně jako nás neobvyklé  spojení „chyba broskví“ nutí k zamyšlení nad svým významem, i chyby, se kterými se běžně setkáváme, by měly podněcovat k zamyšlení. Rozhodně by ovšem neměly zabíjet – alespoň ne ty, se kterými se můžeme setkat v oblasti pedagogiky.

Parafráze uvedených veršů vás provedou i dnešním článkem.

---

Neupadat v sladkost

K tématu chyby mě dovedl poměrně nedávno vydaný diskusní příspěvek Kláry Šeďové, Romana Švaříčka a Zuzany Šalamounové v časopise Pedagogika, který reaguje na diskusní článek Jiřího Mareše otištěný v tomtéž čísle zmíněného periodika. Mareš se zde pouští do poměrně detailní kritiky přístupu založeném na komunikační struktuře IRF/IRE, se kterou se pracuje v knize již zmíněné trojice autorů Komunikace ve školní třídě, jež byla vydána v roce 2012.

Možná to nyní vyznívá trochu zvláštně vzhledem k uvedenému titulku – jako bych tím chtěla upozornit na chyby v knize. Ale to rozhodně není mým cílem. Z mého pohledu je Komunikace ve školní třídě kvalitní publikace, a pokud se jen trochu zajímáte o pedagogiku, doporučuji ji alespoň k nahlédnutí (půjčit si ji můžete například ve fakultní knihovně). Spíše bych chtěla ukázat, že s kritikou práce se nesetkáváme jen my studenti v podobě posudků diplomových prací, známek a hodnocení referátů, ale i ve vědeckých kruzích se musí počítat s tím, že různí lidé budou jednu věc vidět z různých úhlů pohledu a že ohlasy na knihy či články nebudou vždy oplívat jen chválou. Důležité ovšem je se kritiky hned nezaleknout a racionálně přijmout či okomentovat uváděné argumenty, stejně jako to udělala již zmíněná autorská trojice. A tak nemávněte nad chybami rukou, nevnímejte jen „sladkost“ (tedy klady vaší práce), ale pracujte také s nedostatky. Vřele pak doporučuji přečíst výše uvedené diskusní příspěvky, abyste měli o takové konstruktivní kritice a správné reakci na ni větší představu. Pak vás totiž ani v nejmenším nepřekvapí reakce autorů na Marešovu kritiku slovy:

„Jsme rádi, že si profesor Mareš dal práci s připomínkováním našeho výzkumu a umožnil nám na své připomínky reagovat a vysvětlit tak některá klíčová východiska a stanoviska, která by jinak mohla zůstat skryta.“ (diskusní článek, s. 359)

Je příliš ticho, začíná se hra… s matematikou

Naučit se s chybami pracovat konstruktivně je podle mého názoru velmi důležité – a to například již na základní škole. O tom, jak učitelé pracují/nepracují s chybami, kterých se děti dopouštějí, se ostatně můžete dočíst i ve zmíněné publikaci Komunikace ve školní třídě. Poměrně inspirativní (pro ty z vás, které by toto téma zaujalo) je například také bakalářská práce Veroniky Matějkové, která byla úspěšně obhájena na našem ÚPV v roce 2010.

S tím, jak se na některých školách již konstruktivně s chybami pracuje, jsem se nedávno setkala i prostřednictvím letmého seznámení se s tzv. Hejného metodou. O co jde? Jedná se o specifickou metodu výuky matematiky, která se používá prý již na necelé pětině základních škol v České Republice. A slaví nemalé úspěchy – zejména u samotných dětí. Sama nemám s touto metodou osobní zkušenosti, nicméně moc dobře vím, jaký může klasická matematika u dětí vyvolat odpor, pokud jim čísla moc neříkají. Z matematiky se tak pak spíše stává povinnost něco vypočítat než touha objevovat nové možnosti a řešení. Právě Hejného metoda však prý děti dokáže nadchnout natolik, že je z matematiky najednou jejich vůbec nejoblíbenější předmět.

Nejsem matematik ani didaktik matematiky, takže se necítím úplně kompetentní metodu soudit, ovšem jako studentku pedagogiky mě určitě nenechává úplně chladnou, neboť některé koncepty, jako je například právě ona práce s chybou, by podle mého názoru mohly být výrazným posunem pro jiné předměty (respektive pro didaktiku vůbec). A to už proto, že se nejedná jen o nějaké teorie na papíře, ale hlavně o zavedení do běžné praxe. S chybou se tak učí pracovat nejen žáci, ale i samotní učitelé – a to zejména v duchu myšlenky:

„Jestliže si člověk uvědomí, že se chyby dopustil, a jestliže navíc zjistí, proč k tomu došlo, zdokonalí se jeho schopnost dělat příště danou činnost lépe.“
(viz. http://www.h-mat.cz/principy/prace-s-chybou)

Pro bližší seznámení doporučuji nahlédnout na webové stránky této metody nebo třeba poslechnout si poměrně zajímavý rozhovor, který prof. Hejný poskytl pro Český rozhlas.

Hra na slepou bábu aneb pravopisné chyby

Tak jsme tu měli chyby v pracích, chyby ve škole… Avšak kdybych začala psát až od tohoto odstavce, naskočily by vám možná v první chvilce hlavně chyby pravopisné a s nimi školní diktáty, v nichž často i ti nejlepší zaškobrtli, protože normálně slova jako ryba vyza, ližina nebo babyka prostě v psaném textu nepoužijete. A tak se z pravopisných cvičení někdy stává hra na slepou bábu – buď trefíme to správné i/y, nebo ne. Nicméně tak či onak, psaní – zejména když jste na vysoké škole – je prostě nezbytnou součástí studia a jednou nějakou tu seminární práci budete muset naťukat do počítače. A i když je zde většinou na prvním místě hodnocen obsah, nijak to pisateli nepomůže, když v každé druhé větě bude hrubka. Proto vřele doporučuji Internetovou jazykovou příručku, kde najdete téměř vše, co potřebujete o pravopisu vědět. A vám, co si opravdu nevěříte a chcete si češtinu více osvojit (a za pár kreditů), zapište si v následujícím semestru předmět CJBB119 Kurz správného psaní pro nebohemisty. Tam si pravopis určitě dostatečně procvičíte.

Stíny se dlouží, vítr v polích stárne a semestr klepe na dveře

Tím vším jsem chtěla naznačit, že chyby nejsou jen nepřekonatelné překážky, ale spíše možnost dalšího rozvoje – a to ať už jde o zmíněnou kritiku, chyby školní nebo pravopisné.

Myslím ovšem, že o chybách toho bylo dnes dost a bylo by vhodné chvíli přestat přemýšlet i o škole – protože nám zbývají poslední dny volna a byla by chyba si je pořádně neužít. Pokud byste se ovšem opravdu nudili a už se nemohli dočkat 19. září, kdy nám to na FF vypukne, zkuste v textu výše najít chyby (pravopisné i stylistické – v každém případě ale takové, které se objevují i v diplomových pracích), které jsem tam pro vás ukryla. Mělo by jich být tři a půl (polovina značí jednu „maličkou“), ale pokud najdete i jiné, neváhejte mi napsat své postřehy do komentářů. Mým druhým oborem je sice bohemistika, nicméně učený z nebe nespadl a nějaká další chyba se tam klidně mohla zaplést. A já chci postupovat konstruktivně a ze svých chyb se poučit.

---

Chyby, které jsem ukryla záměrně, jsou odhaleny v následujícím odstavci. Pro jejich zobrazení označte následující řádky myší, aby se vám bílé písmo poodkrylo.

oplívat – Správně má být  „oplývat“ – jedná se o vyjmenované slovo.
České Republice – Správně by mělo být „České republice“ s malým počátečním r – splést by vás ovšem mohl anglický název, kde se obě počáteční písmena píšou velká – Czech Republic.
viz. – Správně by se mělo psát „viz“ bez tečky – jelikož se jedná o rozkazovací způsob slovesa vidět. Jedná se ale o drobnou chybu. Na druhou stranu si ovšem můžete vybrat z možností zápisu „viz stranu 1“ nebo „viz strana 1″.
A vám, co si opravdu nevěříte a chcete si češtinu více osvojit (a za pár kreditů), zapište si v následujícím semestru předmět CJBB119 Kurz správného psaní pro nebohemisty. – Zde se jedná o takzvané „vyšinutí z větné vazby“  – části rozdělené hlavní věty na sebe logicky nenavazují. Správně by tak mělo být: A vám, co si opravdu nevěříte (…), doporučuji zapsat si v následujícím semestru (…). Jedná se však o chybu velmi běžnou.