Deník účastníka sebezkušenostního kurzu zážitkové pedagogiky – část druhá
Těšíte se, jak to s účastníky sebezkušenostního kurzu dopadlo? Jak probíhal galavečer na Švýcárně? Podařilo se vystopovat tajemného sochaře? Už se konečně objeví Rey Koranteng? Vítejte u druhé části deníku jednoho z účastníků.
Ve středu odpoledne se počasí poněkud umoudřilo a dokonce vysvitlo sluníčko. Rozdělili jsme se do dvou týmů a každý jsme šli dělat jednu ze dvou aktivit. Pro naši skupinku byla první aktivita námi nazvaná „opičí dráha“. V lese poblíž Švýcárny byla nastražená komplikovaná překážková dráha z různě natažených lan. Úkolem bylo projít touto dráhou, s co nejmenším počtem dotyků lan. Zároveň touto dráhou muselo projít všech 12 členů za 30 minut. Háček byl v tom, že každý kdo dráhou šel, musel mít zavázané oči a navigaci mu mohli dělat jeho kolegové, kteří stáli mimo tuto dráhu. Náš tým ovšem přišel na zajímavou strategii, a to se touto dráhou proplazit. Většina lan byla totiž alespoň kousek nad zemí, a tak se s trochou opatrné navigace dalo dostat až na konec s obličejem zarytým ve spadaném listí. Polovina z našeho týmu tuto strategii využila, a tak jsme aktivitu stihli splnit v daném čase, a výborně se u toho pobavit.
Druhá aktivita obsahovala různé hrátky s lanem. Nejprve jednotlivé a pak i skupinkové, a nakonec hromadné probíhání pod točícím se lanem. Nakonec jsme se zavázanýma očima museli utvořit řadu, do rukou jsme dostali velkou smyčku z lana a následně jsme z tohoto lana museli vytvořit čtverec a poté pravoúhlý trojúhelník. Tato aktivita by pro někoho znamenala nesmírnou frustraci, jelikož většina času spočívala ve slepé komunikaci stylem „Kdo je roh?“ „Já jsem roh!“ „A kde jsi?“ „Já nevím“ „A kdo to má napnutý?“ „Já to nemám napnutý“ „A kde jsi?? „No tady!“ „A kdo s tím zase hejbe?“. I tak jsme ale přes všechny zmatky zvládli utvořit něco, co by mohlo vzdáleně (z jedoucího vlaku a v mlze) připomínat čtverec. S pravoúhlým trojúhelníkem jsme si poradili lépe. A tak jsme i z druhé aktivity odcházeli nadšeni a s lepší náladou, než s jakou jsme do středečního dne vstávali.
Odpoledne nás nic nečekalo, měli jsme totiž čas na odpočinek a na přípravu. Na co se ptáte? Večer nás totiž čekal GALAVEČER. Před rozprchnutím po poslední aktivitě dostala polovina z nás pozvánky s úkolem, najít si do večera na galavečer doprovod, a pak přijít ve společenském oblečení. Ve společenské místnosti na nás čekal lektorský tým v nachystaném „sále“, ze kterého jsme v následujících hodinách měli jakožto čestní hosté zhlédnout přímý přenos z benefičního galavečera v EVC ŠVÝCÁRNA, kde nám měl být za doprovodu moderování nikoho jiného, než Reye Korantenga, promítnut jistý dokument o jisté osobě.
ilustrační foto
Poznámka autora: Vzhledem k tomu, že jedním z pravidel našeho kurzu, na kterém jsme se všichni jednomyslně shodl,i bylo, že „Co se stane na kurzu, zůstane na kurzu“, musí obsah následujích řádků bohužel zůstat neuveřejněný.
Galavečer se nachýlil ke konci. Rozesmátí a společensky oblečení jsme si udělali společné foto, a následovala poslední aktivita dne – třetí část deníku. Tentokrát v ní sochař vyprávěl o smrti své babičky a rozchodu se svou první láskou. Poté jsme se opět zamýšleli sami nad sebou, a během půlhodiny si za doprovodu relaxační hudby vyrobit vlastní hvězdu, která pro nás symbolizovala naději nebo motivaci. Když i tato aktivita skončila, přesunuli jsme se po vzoru minulých dní k táboráku, a scénář se opakoval.
Přišel poslední den…a s ním přišlo i jakési plné uvolnění. Všichni jsme se už mezi sebou dobře znali, a tak to najednou působilo, jako bychom spolu na kurzu byli mnohem déle než jen čtyři dny. Z ničeho nic jsme se začali vzájemně navštěvovat na pokojích a atmosféra byla přátelská a příjemná. První aktivitou byla cesta za hodnotami. Kolem areálu Švýcárny byla rozmístěna různá stanoviště, kde každé představovalo jinou životní hodnotu (přátelství, rodina, zdraví, peníze, kultura…). U každého stanoviště nás čekal úkol, který jsme pro získání pytlíčku s různými ingrediencemi (čočka, kokos, fazole…) museli splnit. Po uplynutí času jsme se všichni s našimi nasbíranými hodnotami sešli ve společenské místnosti, a z našich hodnot si měli vytvořit mandalu. Poté jsme program prozatím ukončili aktivitami vzájemného ladění. Vedli jsme se navzájem ve dvojicích pohyby, a poté jsme ze sebe vzájemně vytvářeli sochy. Poté nás čekala už jen závěrečná cesta za sochařem.
Před odchodem na tuto stezku jsme byli svědky rozhovoru Rigidy s Měničem. Ti si vzájemně vyprávěli o svých plánech stát se námořníky. Rigida nikdy nenašel odvahu se na cestu po moři vydat, protože to znamenalo opustit svůj klid a provést ve svém životě velkou změnu. Měnič naopak odvahu našel, ale vždy mu před vyplutím došla, když si uvědomil, jak dlouhodobý závazek to je. Scénka skončila symbolickým podáním rukou mezi těmito dvěma stvořeními, když si uvědomili, že nikdo nemůže být ani rigidní ani měnící se. Vždy je potřeba spolupráce mezi těmito dvěma póly. My jsme si zavázali oči a vyrazili jsme v jednom dlouhém řetězu po schodech dolů a na naši cestu. Oči jsme si sice záhy rozvázali, a na cestu šli vidouce, ale s úkolem být co nejvíce potichu. Oproti předchozímu průběhu kurzu, kdy být kompletně potichu bylo obtížné splnit, se najednou něco změnilo. Všichni jsme šli temným moravským krasem potichu. A nejen to, po cestě nás čekaly různé nástrahy v podobě zákeřných potoků. Tady se ale opět projevilo to, co jsme se za celý týden nenápadně naučili, a to si vzájemně pomáhat. Beze slov jsme si při přechodech podávali ruce a pomáhali si vzájemně přeskákat mezi říčními kameny. Na konci nás ale čekalo překvapení. A to potok, který nešel přejít jinak, než se sundanýma botama a po kolena ve studené jarní vodě. Za potokem nás čekal onen monument, který jsme předtím skládali nejen fyzicky, ale i psychicky. Opodál seděla záhadná postava zahalená v kápi a opřena o strom. Došli jsme na konec naší týdenní cesty k poznání, že cílem je změna. Cíl, ke kterému změna vede, se nachází v každém z nás. Je to něco, nad čím se každý z nás musí zamyslet za sebe. Ponořit se do svého nitra a zkusit ho objevit. Poté, co nám sochař předal tuto závěrečnou moudrost, nás po jednom vypustil na osamělou cestu lesem, osvětlenou pouze svíčkami a měsícem. Společnost nám při této cestě dělaly naše myšlenky. Cesta vedla také přes blízkou a nádhernou jeskyni, ve které se za doprovodu oné relaxační hudby, která nás taktéž provázela celým kurzem, nacházela vodní hladina z našich změn, nad kterou jsme každý pověsili svoji hvězdu, na kterou jsme měli napsat náš cíl. Pak nás čekala už jen tichá cesta po stezce zpět na Švýcárnu, kde se občas mihla tajemná osoba s loučí v ruce a kápí na hlavě. Každý si tuto cestu prožil jinak, ale všichni jsme se na jejím konci sešli opět ve společenské místnosti, tentokrát přeměněné ve spoře osvětlenou čajovnu plnou polštářků.V této čajovně jsme společně strávili náš poslední společný večer. Hráli se hry, povídali se různé temné i veselé příhody z našich životů, a v brzkých ranních hodinách jsme šli spát s nejlepším a zároveň nejsmutnějším pocitem, a to s tím, že se náš společný týden plný zážitků a nových kamarádů nachýlil ke svému konci.
Pokud jste tyto rozsáhlé řádky dočetli až sem, rád bych Vám poděkoval za trpělivost. Doufám, že pro ty z Vás, kteří se kurzu neúčastnili, jsem alespoň trochu přiblížil, jak výborný to byl zážitek. Páteční odjezd se neobešel bez dlouhých loučení plných objetí a příslibů dalších společných setkání. Poslední reflexe ve společném kruhu se nesla v pozitivním a trochu i nostalgickém kruhu, kde jsme se ze sebe snažili dostat co nejvíce dobrých pocitů, než se budeme muset nevyhnutelně vrátit do reálného světa, odkud jsme sem většina z nás přijeli jako neznámí spolužáci. Tímto bych také rád ještě jednou poděkoval celému lektorskému týmu, za výborně odvedený a připravený kurz, za jejich nadšenou spoluúčast na aktivitách, za jejich společnost při táborácích a společenských hrách. Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že jsme měli pocit, že to spíš než naši lektoři, byli po celou dobu kurzu naši kamarádi, kteří se nám snažili předat něco nového, a to poznání sami sebe, a lepšího uvědomění co v životě chceme, a co chceme změnit.
Pozn. redakce:
Sebezkušenostní kurz byl realizován studenty Zkušenostně reflektivního učení v posledním semestru. Přihlašování ke studiu probíhá do 30. dubna 2017, více informací na http://www.acor.cz/.
První díl článku můžete najít na této adrese https://pedagogika-brno.cz/denik-ucastnika-sebezkusenostniho-kurzu-zazitkove-pedagogiky-cast-prvni/.