Vynořující se dospělost aneb jak moc jsme jako studenti VŠ dospělí?

Stejně tak, jako se prodlužuje doba na dožití, prodlužuje se i nástup dospělosti a stáří. Studentská léta mají mnoho výhod i nevýhod. Svobodná rozhodnutí, nezávislé trávení volného času, hledání udržitelného i do budoucna. Stresy při snaze dostát praxe v oboru, deadlinů, testů a zkoušek ve škole. Snaha využití veškerého času k tomu, abychom stihli to, co už si třeba za nedlouho nebudeme moci dovolit. Stále nás podporují rodiče a jsme na nich závislí, bez ohledu na to, jestli se nám to líbí nebo ne. Pokládáte si někdy v koloběhu týdne otázky, co je vlastně mezníkem dospělosti a proč se tak úplně stoprocentně dospělí necítíte? Příčinnou může být nově kulturně vzniklá etapa života, kterou teoreticky popsal jako první Jeffrey Jensen Arnett.

Teoretický konstrukt emerging adulthood

Mezi ukončením adolescence a nástupem dospělosti se utváří specifická etapa, která je obdobím přechodu mezi těmito dvěma fázemi života. Během posledního půl století je viditelné zejména prodlužování doby studia a oddalování manželství a rodičovství (Arnett, 1998). Emerging adulthood neboli vynořující se dospělost je kulturně utvořený teoretický konstrukt, se kterým přišel v roce 2000 profesor psychologie Jeffrey Jensen Arnett z Clark University v Massachusetts. Vynořující se dospělost je jasně odlišená etapa života mladých lidí v industrializovaných zemích. Podle autora se jedná o dobu mezi osmnáctým a pětadvacátým rokem, která je charakteristická zejména změnami, objevováním a zkoušením nových možností. V této době probíhá také rozvoj k ekonomické nezávislosti a zodpovědnosti za svoji příslušnost. Člověk v tomto věku má velkou osobní svobodu a snaží se nebýt nijak limitován. Etapa je ukončena pozvolným přechodem k trvalým vztahům, práci a stálému pohledu na svět (Arnett, 2000).

Arnett vymezil pět základních znaků specifických pro období vynořující se dospělosti:

prozkoumávání identity (identity exploration)
nestabilita (instability)
zaměřenost na sebe (self focused)
pocit mezi, období přechodu (feeling in between)
možnosti (possibilities)

Prozkoumávání identity

Již Erikson (1950) uvádí, že v industrializovaných zemích se prodlužuje doba adolescence. Tím pádem dochází k delší době pro formování identity. Období od osmnácti do pětadvaceti let je zkoušením různých možností, zejména v lásce a práci. Co se týče partnerských vztahů, dochází k posunu od otázky “S kým chci být teď?” k otázce “S jakou osobou jsem schopen trávit čas po zbytek života?”. Stejně tak při hledání brigády již člověk vyhledává práci, která mu bude přínosem do budoucího života. Brigády v mnoha případech neslouží jako pouhý prostředek k dosažení peněz (Arnett, 1998). Tímto se období liší od adolescence zejména tím, že jedinec již zvažuje, co pro něj bude výhodné i do budoucna a nemyslí pouze na přítomnost, ale snaží se nabýt zkušeností, které se mu budou hodit i později.

Nestabilita

Mezi osmnáctým a devatenáctým rokem většina mladých dospělých odchází z domu. Někdo startuje studium na vysoké škole a nejčastěji využívá sdíleného nebo internátního (kolejního) ubytování. Někdo se vydává na cestu vlastního ubytování a práce na plný úvazek. První varianta však převažuje (Arnett, 2000). Člověk není většinou nijak limitován a může tedy zkoušet, jaké varianty bydlení a životního stylu mu vyhovují. Nestabilitu můžeme považovat za součást hledání identity a nově získané zážitky pomáhají utvářet plány budoucnosti. Někomu zmíněná nestabilita nevyhovuje a teskně vzpomíná na mladší léta, kdy nemusel řešit vzniklé problémy spojené s experimentováním sám (Arnett, 2004).

Zaměřenost na sebe

Sebestřednost není v tomto období brána negativně, ale jako nutná a dočasná součást normálního vývoje (Arnett, 2004). Jedinec cítí přechodovou fázi a často dostává pocit, že chce změnit svůj život. Dochází tedy k seberozvoji a hledání vztahů, životního stylu, zaměření studia, práce, a koníčkům, které budou udržitelné a vyhovující i do budoucnosti a to tak, že v popředí všech rozhodnutí stojí jedinec sám.

Pocit mezi

Ani adolescence, ani ne dospělost. Zkrátka něco mezi. Lidé tohoto věku se nepovažují za adolescenty a většina z nich ani za zcela dospělé. Většina dotazovaných nemá pojmenování pro etapu života, ve které se nacházejí. Nejisté odpovědi značí subjektivní odlišení období. Nejdůležitějším kritériem dospělosti se ukázala schopnost být soběstačným – akceptovat svoji odpovědnost, svá rozhodnutí, být finančně nezávislý. Nejzřejmějším mezníkem dospělosti je rodičovství, podle kterého jedinec sám s největší pravděpodobností určí, že dospěl a je od něho vyžadována výchova a odpovědnost za potomka (Arnett, 1998). Vynořující se dospělí mohou snadno čerpat výhody, které se k tomuto období vztahují. Na druhou stranu, někdy pocit, že osoba není brána za plně zodpovědnou, nemusí přinést nic dobrého.

Možnosti

V období vynořující se dospělosti je jen málokdy člověk omezován ve svém rozhodování. Má spoustu možností a záleží pouze na něm, jak se rozhodne. Budoucnost zůstává otevřená a většinou bývá očekávána velmi pozitivně. Představy o budoucnosti však bývají někdy příliš nereálné a zůstanou pouze nikdy neviděnými sny. Zejména osoby pocházející z z jakkoliv nevyhovujícího prostředí jsou odhodláni ke změně a mají největší naději překonat faktický vliv reálného prostředí, rodiny, sociokulturní skupiny, osobních
dispozic (Arnett, 2004).

Je vynořující se dospělost dobrá pro společnost?

Pokud společnost bude hodnotit vynořující se dospělé jako mladé, kteří prostě jenom nechtějí dospět a odsouvají zodpovědnost a povinnosti, a navíc finančně parazitují na rodičích o několik let více, než by bylo nutné, potom se lze domnívat, že ne (Arnett, 2007). Pokud se ale podíváme na problém z druhé strany, uvědomíme si, že toto období může být prospěšné pro nalezení optimálního životního stylu a lidé v tomto věku, ve většině případů, nežijí pouze party život. Studují, snaží se získat potřebnou praxi, vyhovující práci a učí se svoje názory i jednání vysvětlit a smysluplně podložit. Mimo jiné i většina výzkumů týkajících se světových názorů ve vynořující se dospělosti ukazuje, že osoby studující vysokou školu opětovně zvažují a snaží se vylepšit svoje názory (Pascarella & Terenzini, 1991).

Osobně si často pokládám otázky, proč mám tolik věcí dvakrát, proč často zařizuji tolik záležitostí dvakrát, kam se mezi dojížděním sem a tam ztrácí všechen čas a co je tím místem, kde jsem vlastně doma. Zvažuji negativa i pozitiva současného studentského období a při pomyšlení, že naši rodiče už nás v našem věku nějakou dobu vychovávali, si říkám, že člověk pravděpodobně dospěje velmi snadno, když si to okolnosti žádají. My jako studenti VŠ jsme této povinnosti ještě na nějaký čas zbaveni. To ale neznamená, že bychom ji měli zneužívat. Dle mého názoru, produktivní využití této etapy života, v podobě objevování světa a získávání odborných i praktických znalostí, z nás dělá vzdělanější společnost. Jako jedincům nám dává šanci, rozhodnout se, jaký směr je ten náš a v mladší dospělosti třeba nebudeme dělat tolik přešlapů.

Zdroje:

Arnett, J. J. (1998). Learning to stand alone: The contemporary American
transition to adulthood in cultural and historical context. Human Development,
41, 295-315.

Arnett, J. J. (2000). Emerging adulthood: A theory of development
from the late teens through the twenties. American Psychologist,
55, 469–480.

Arnett, J. J. (2004). Adolescence and Emerging Adulthood. A cultural approach. New
Jersey: Pearson Education.

Arnett, J. J. (2007). Emerging adulthood: What is it, and what is it good for?. Child development perspectives, 1(2), 68-73.

Pascarella, E., & Terenzini, P. (1991). How college affects students:
Findings and insights from twenLv years of research. San Francisco:
Jossey-Bass.