Deník účastníka sebezkušenostního kurzu zážitkové pedagogiky – část první

Zajímá Vás, jak probíhá takový kurz zážitkové pedagogiky? Rádi vzpomínáte na adaptační kurz, a rádi byste někdy zažili to samé, jen v prodloužené verzi? Zajímá Vás, co za jména jsou Rigida a Menič, a jak se nám na kurzu ocitl Rey Koranteng?  Jak je možné, že jsme jednu aktivitu hráli dva roky? Na následujících řádcích Vám odpovím na tyto otázky pohledem účastníka.

Někdo si možná pamatujete můj první článek na tomto webu, kde jsem nostalgicky vzpomínal na svůj první semestr na ÚPV. Především jsem v něm vzpomínal na adaptační kurz, který si se stejně hřejivým pocitem vybavuju dodnes. Při tradičně hektické registraci na začátku tohoto semestru jsem si projížděl katalog nabízených předmětů s typickým mixem zmatení a frustrace. Najednou na mě vyskočil název „Sebezkušenostní kurz zážitkové pedagogiky“. Zablýsklo se mi v očích a už jsem zuřivě klikal na detailní popis. Přečetl jsem si základní informace, tedy že kurz se skládá ze dvou organizačních schůzek a kurzu, který trvá od pondělí do pátku v areálu EVC Švýcárna u Adamova, a moje rozhodnutí bylo jasné. Nebudu tu nijak sáhodlouze popisovat úvodní schůzku. Tam jsme se dozvěděli vše podstatné k organizačním záležitostem. Jak jsme se také dozvěděli, od této schůzky jsme nebyli jen tak ledajaký tým účastníků jen tak ledajakého kurzu. Stal se z nás tým badatelů, který měl za úkol objevit dlouho ztracené tajemství. Detaily o povaze tohoto tajemství nám ale zůstaly skryty. Odevzdali jsme všechny papírové náležitosti, které některým z nás chyběly, a rozešli se s instrukcemi, že v pondělí 3. 4. máme být na adamovském nádraží.

Pondělí, a tudíž začátek kurzu přišel dříve, než jsme se nadáli. Najednou nás stálo 24 lidí, rozdělených do různých skupinek (podle předchozích známostí) na nádraží, očekávajíc další instrukce. Naši objemnou bagáž jsme odevzdali části lektorského týmu, který ji odvezl napřed do areálu Švýcárny. Poté se nás ujal zbytek lektorů a vyrazili jsme vstříc týdnu plnému zážitků!

První aktivity, jako na každém podobném kurzu či akci, začaly postupným seznamováním. Poté, co jsme vytvořili první hromadné kolečko, se každý z nás představil. Pak jsme si na procvičení té spousty nových jmen a spousty nových tváří, které k nim patřily, zaházeli míčkem. Poté jsme vyrazili na cestu směrem do lesů. Po cestě jsme se stihli mezi sebou mírně promíchat, a tak nastalo první neformální seznamování mezi účastníky. Toto seznamování nám usnadnil také fakt, že jsme po cestě špatně odbočili, a tak jsme se po vyšplhání celkem strmého kopce dozvěděli, že musíme zase zpátky. Jako odvážní průzkumníci jsme se rozhodli zkrátit si cestu přímou čarou hlubokým listím, a ještě strmějším kopcem směrem dolů. Tato dobrodružná odbočka se obešla beze ztrát a vesele jsme pokračovali dále.

Netrvalo dlouho a došli jsme až k našemu cíli. Ekologickému a volnočasovému centru Švýcárna. Než jsme se stihli ubytovat, čekalo nás seznámení s našimi průvodci tímto týdnem. Tím nemyslím jen zbytek lektorského týmu (který se nám také představil), ale hlavně výzkumnici Karlu, která nám se svým slušivým svetříkem, kulatými brýlemi a věčně přítomnými deskami s užitečnými poznámkami udílela důležité rady ohledně dokončení našeho týdenního bádání. Dozvěděli jsme se od ní, že naším úkolem bude pátrat po stopách jakéhosi záhadného sochaře, který kdysi studoval na našem Ústavu pedagogických věd. Zanechal totiž prý po sobě tajemství, jehož podstatu musíme společnými badatelskými silami odhalit. Při našem pátrání nám měly pomoct dvě další podivné postavy. Rigida, který, jak jeho jméno napovídá, není nijak zvláště excentrický. Zůstává stále stejný, má rád věci, které se nemění, rád se drží zajetých postupů a nemá rád změnu. Jeho kolegou a zároveň protějškem mu byl Měnič. Ten ve svém rozevlátém hábitu, veselou maškarní maskou a neustálým pobíháním sem a tam za doprovodu šílených gest a projevů představoval neustálou změnu, hledání nových a originálních řešení ale také nestálost a těkavost. Po seznámení s touto netradiční trojicí jsme se ubytovali a zbytek dne strávili dalšími seznamovacími aktivitami. Večer jsme tak měli lepší pojem o tom, jak se kdo jmenuje.

Večer jsme si, za doprovodu uklidňující hudby, vyslechli první část objeveného deníku tajemného sochaře. Dozvěděli jsme se o jeho klidném dětství na vesničce poblíž Brna, kde rád chodil se svou babičkou k blízkému rybníčku si povídat a přemýšlet. Jeho dětství se ale změnilo s odstěhováním se do Brna. Zde část deníku končila, a náš pondělní program byl u konce. V našem badatelském týmu jsme se shodli, že bychom si chtěli udělat táborák. A tak jsme se před zakončením dne sešli v přátelském kruhu u plápolajícího ohně. Tady jsme se začali podrobněji a lépe poznávat konverzacemi o životě a škole, hledáním společných zájmů a společných známých. Večer se pomalu přechyloval v noc, a my se postupně odebrali od ohniště směrem do našich postelí.

Úterní den se nesl v duchu náročnějších fyzických aktivit. Ráno po snídani nám výzkumnice Karla ukázala naše hlavní vodítko k odhalení sochařova tajemství. Byl jím velký kamenný monument, kterému ale chybělo pět částí. Tyto části jsme museli najít a doplnit. První aktivitou bylo dopravování výzkumného vzorku (tenisáku) do cíle (zkumavky) využitím kusů trubek jako dráhy, po které se buňka pohybovala. Tato aktivita byla pro některé týmy hračkou. Pro náš tým se ale ukázala jako mnohem tvrdší oříšek, než jsme předpokládali. Zatímco všechny ostatní týmy měly všechny tři buňky úspěšně dopravené do nádobek, náš tým se pořád potýkal s úspěšnou opravou buňky první. Zbylé týmy se ale seběhly na pomoc, a tak prokázaly, že se v nás začal  probouzet týmový duch.

Další aktivitou úterního dne bylo běhání po lese. Nebylo to ale jen tak ledajaké běhání po lese. Na začátku jsme dostali legendu, která nám popisovala jednotlivé fáze procesu změny. Tyto fáze se skládaly z jednotlivých prvků v různých počtech. Prvky těchto fází v podobě papírků se nacházely poschovávané v kamenité stráni nad loukou a na louce, na které jsme se nacházeli. Háček byl v tom, že určité prvky se daly sbírat pouze v určitou roční dobu. Tato aktivita totiž trvala dva roky (tedy ne doslova – jedno roční období trvalo cca 15 minut a druhý rok probíhal ve zrychlené formě). Nejdříve jsme ale museli najít různě poschovávané zavařovačky, které ukrývaly kýžené papírky. Po vypuknutí prvního roku jsme všichni zuřivě vyběhli do největšího kopce, ve snaze najít a nasbírat co nejvíce papírků. To se ale vzápětí ukázalo jako celkem vyčerpávající. Pokaždé jste totiž mohli přinést pouze jeden papírek. A tak zhruba po pátém vyběhnutí až na vrchol stráně plné zrádných a snadno se uvolnitelných kamenů byla většina badatelů ve značně vyčerpané formě.

Zde se opět vrátím k týmové spolupráci, která se postupně více a více nesla naším kurzem. Přestože jsme byli rozděleni do týmů, nenastávalo mezi námi žádné soutěživé nepřátelství. Naopak se velmi rychle ukázalo, že nejlepší cesta za papírkem vede přes dotázání se kolemjdoucího týmu, který většinou rád poradil výměnou za údaje o umístění jiných papírků. Při této aktivitě se také výrazně projevil kolega Měnič, který nejprve naváděl jednotlivé výzkumníky za hledanými zavařovačkami (i když mám pocit, že mě konkrétně první půhodinu záměrně naváděl do co největšího kopce), a ke konci prvního roku začal přemisťovat jednotlivá stanoviště na poměrně snesitelnější místa (jedno dokonce přemístil až do základního tábora).

Po uplynutí času jsme se všichni sešli zpět v základním táboře, a za náš badatelský výkon jsme byli odměněni malými papírovými svitky (a následně papírovými dokumenty formátu A4), které každému týmu přidělily jednu fázi procesu změny. Tuto fázi jsme měli prostudovat, a na následující den jsme ji měli představit v krátké prezentaci zbytku našeho týmu. Poté jsme se odplazili zpátky na Švýcárnu intenzivně odpočívat.

Večer nás čekala druhá část deníku tajemného sochaře, popisující postupnou krutou proměnu bezstarostného dětského života na hektický život ve městě. I tato část sochařova života ale obsahovala věci pozitivní, a to první lásku. Vždy se ale vracel k dobře známému rybníčku, když navštěvoval svou babičku. Následně jsme měli za úkol se důkladně zamyslet nad změnami v našich životech a poté je jakýmkoliv způsobem ztvárnit na papír. Papíry nás všech totiž po složení vytvořily jednu velkou „vodní“ hladinu. Později večer jsme se zase (tentokrát s větší účastí lektorů) sešli u táboráku. Tentokrát za doprovodu kytary, a tudíž všech dobře známých fláků ze žlutého zpěvníku.

Nadešla středa a většina z nás začínala trpět nejen značným fyzickým opotřebením z minulého dne a pobíhání do stráně a zpět, ale také se na některých začínaly objevovat příznaky blížícího se nachlazení (nejdůležitější komoditou byly samozřejmě kapesníky). Počasí se oproti pondělku poměrně zamračilo a ochladilo, ale to nám nekazilo elán (možná jen některým a pouze po ranním vstávání). Po skončení rozhýbávací aktivity venku jsme se přesunuli do salónku odprezentovat naším kolegům fáze změny. Po jednotlivých prezentacích se debatovalo o příkladech ze života či padaly zvídavé dotazy. Každý tým po své prezentaci také doplnil jednu část do nekompletního sochařova monumentu, a tak se nám ukázalo, že jeho skrytým a tajným odkazem je změna, a vše co změna obnáší a znamená.

Tímto končí první polovina deníku našeho účastníka. Zajímá Vás, jak to dopadne? Kdy už se konečně objeví Rey Koranteng? Jak jsme osleplí prolézali překážkovou drahou? Co čeká účastníky na GALAVEČERU SEBEZKUŠENOSTNÍHO KURZU?  Jak dopadne příběh tajemného sochaře a kam povedou cesty našich účastníků? Na toto a ještě více se můžete těšit již brzy v druhém pokračování deníku účastníka.

Pozn. redakce:

Sebezkušenostní kurz byl realizován studenty Zkušenostně reflektivního učení v posledním semestru. Přihlašování ke studiu probíhá do 30. dubna 2017, více informací na http://www.acor.cz/.

Druhý díl článku můžete najít na této adrese https://pedagogika-brno.cz/denik-ucastnika-sebezkusenostniho-kurzu-zazitkove-pedagogiky-cast-druha/.