Psaní textu? Sedm kouzel k jeho zkrocení

Ať už vás čeká tvorba jakéhokoli typu textu, někdy takový proces může být velmi náročný na váš výkon. Sám se často peru se svojí vůlí vydržet u něčeho, co mi potěšení už nedává a dává jen chechtajícího se strašáka, který se mi vysmívá pokaždé, když na tvorbu textu pomýšlím. Uvědomil jsem si však pár kouzel, které mi pomohly přeměnit strašáka na svého kamaráda, který se na mě usmívá, hladí mě po vlasech a povzbuzuje k práci. Věří totiž, že to celé dopadne dobře. Chci vám tato kouzla předat v následujícím textu.

Chci vám nabídnout sedm doporučení o tom, jak řídit svoji činnost během psaní náročného textu a co by vám k jeho napsání mohlo pomoci. Doporučení vycházejí z mého zpětného pohledu na to, jak jsem přistupoval k napsání své bakalářské práce. Myslím, že řídit se dle následujících sedmi bodů vám může být při tvorbě prospěšné, ale rád bych také řekl, že je čistě na vás, jak s nimi naložíte.

Postupně vás provedu tím, jak strukturovat čas, který máte až do odevzdání práce a také, jak můžete pracovat s každou jednotlivou chvilkou, kterou věnujete studiu textů a psaní. Dále také, jak pracovat s režimem každého dne, jak využít i diskuse s přáteli k posunu v chápání tématu, či jak zužitkovat emoce  pro váš tvořivý proces. A mezi posledními body představím důležitost vašeho vztahu s vedoucí/m práce a jak sám sebe řídit během samotného psaní.

1. Rozkouskovat celkový čas

Psaní práce je omezené do data odevzdání. Může být nápomocné si čas od teď až do data odevzdání rozdělit na důležité milníky, které budou znamenat různé dokončené části práce.

V případě kvalifikačních prací (bakalářské/diplomové či jiné) může pomoci si do diáře zaznamenat sedm důležitých dat, která následně vypíšu.

1. datum je, kdy máte hotovou první polovinu textu. Je to moment, kdy máte hotovou empirickou či teoretickou část, podle toho, jaký výzkum děláte.
2. datum je, kdy máte hotovou druhou polovinu textu – opět teorii či empirii.
3. datum je, do kdy budete mít napsanou kapitolu o výsledcích práce.
4. datum je, do kdy budete mít celou práci po sobě přečtenou a opravenou s úvodem a závěrem.
5. datum je, kdy dáte vedoucí/mu práce celou práci přečíst – zde je třeba počítat s časem, který vedoucí k přečtení potřebuje, bývá dobré se jí/ho zeptat, jak dlouho.
6. datum znamená chvíli, kdy potřebujete mít práci přepsanou a opravenou, po tom, co vám ji vedoucí vrátí opoznámkovanou.
7. datum je, kdy musíte práci zadat do tisku, aby vám ji stihli vytisknout a svázat a vy ji stihli odevzdat do onoho soudného data (odkaz), které už si sami naplánovat nemůžete.

Výše zmíněné není nutné zcela dodržet, což se týká např. ročníkových prací, kde výzkum většinou neprobíhá. Zde můžete pod první a druhé datum dosadit určitý počet kapitol, které chcete mít hotové. V případě psaní článku je postup velmi podobný (v závislosti na charakteru článku), jen nejspíš odpadá datum tisku.

Stanovená data opravdu berte vážně, třeba tak, že jsou to neměnné deadliny, protože posunutí jednoho data ovlivní množství času, které máte do dalšího. Začněte brzo, nejlépe hned.

Mně osobně rozhodnutí rozdělit si čas na milníky a řídit se jimi pomohlo k tomu, abych práci odevzdal. A zcela jistě vím, že kdybych to neudělal, práci bych odevzdával minimálně o semestr později. Za to patří velké dík mé vedoucí, která s tímto nápadem rozkouskování času přišla.

Nyní jsme si prošli, jak pracovat s dlouhým časovým obdobím, dále se pojďme podívat na práci s krátkým časovým úsekem.

2. Stanovit si krátký časový úsek s cílem

Krátkým časovým úsekem rozumím situace, kdy píšete. Takových situací je mnoho a bývá dobré si je vždy před začátkem psaní ohraničit časem, do kterého chcete psát. A to konkrétně do přestávky. Cíl znamená stav, ke kterému se v tu chvíli snažím dostat.

Pokud tedy začínám psát o půl 7 ráno, řeknu si “Teď budu psát do půl 8 a pak si dám pauzu. Do půl 8 zkusím napsat tuhle a tuhle myšlenku a možná ještě tuhle.” Tedy hodinu nebudu dělat nic jiného. A jedná se o miniaturní cíle! Opravdu malinkaté, ať jdou v tomto úseku splnit. Pokud se vám je podaří splnit dříve, neměňte čas pauzy – využijte ho ke stanovení si dalšího miniaturního cíle, který ještě stihnete splnit. Nad cíli není třeba příliš přemýšlet – to, co vás napadne mezi prvními věcmi, bývá to správné.

Stanovování si krátkého časového úseku s cílem by mělo pomoci k jistému postupu krůček za krůčkem k napsání celé práce. A pokud se vám podaří stihnout v rámci krátkého časového úseku více cílů, než jste si na začátku stanovili, můžete mít dobrý pocit z toho, že jste stihli více práce. A dobrý pocit je důležitý.

A dobrý pocit či pocit jistoty také dává dodržování režimu, který je v následujícím bodě.

3. Režim

Režim spojený s psaním je strašně důležitá věc pro vybudování si zvyku psát. Vaše tělo si tak navykne na určitou pravidelnost, a čím více se vám podaří tuto pravidelnost dodržovat, tím snáze půjde tvorba práce. A co za pravidelnost to je?

Může to být tak, že každý den, až do odevzdání práce budete vstávat v 6 a ještě předtím, než kamkoli půjdete, budete hodinu psát. Zároveň si můžete stanovit, že každé odpoledne věnujete dvě až tři hodiny psaní a každý večer se na psaní minimálně na hodinu podíváte. Jde tedy o minimální čas, který každý den psaní věnujete a nejlépe i ve kterou hodinu.

To byl režim psaní, ale je tu také další režim a to spánkový – pokud jej budete dodržovat, usnadní vám realizaci režimu psaní. V mém případě tento režim znamenal snahu každý den chodit spát mezi 22 a 23 hodinou a vstávat mezi 5 a 6 hodinou. To znamenalo spánek dlouhý 7 hodin, ne více, ne méně. Spánkový režim mi dával prostor pro dodržování psacího režimu.

Třetí podoba režimu, kterou můžete realizovat zároveň s režimem psaní a spaní je konzultační režim. Máte možnost chodit na konzultaci každý týden? Využijte jí! Nechce se vám – máte pocit, že nemáte nic nového, s čím byste tam přišli? To může být indikátor toho, že byste měli zrychlit (a i to může být relevantní věc pro konzultování, to, jak zrychlit). Když budete mít každý týden co nového konzultovat, znamená to, že se hýbete a směřujete k vašemu cíli. Zkuste se takhle kontrolovat – pravidelnost konzultací vám to usnadní a nehledě na to, co všechno se vám podaří na konzultaci vyřešit.

Režim psaní, spaní a konzultování směřuje k pocitu jistoty a pravidelnosti. Následující bod se věnuje práci s náhodně vynořujícími se překážkami a to skrze řeč.

4. Mluvení o tématu

A nejen o tématu. Mluvení s přáteli či spolužáky o tom, o čem píšete, vám usnadní přemýšlení o tom, o čem píšete a následně i samotné psaní. Nejde však o říkání naučené básničky, o čem vaše téma je a kam s ním směřujete. Jde především o mluvení o těch úsecích práce, které jsou pro vás v něčem důležité – jsou třeba náročné a těžko se řeší, mohou vzít hodně energie kvůli rozhodování, anebo z nich prostě máte radost, protože se vám na nich něco povedlo.

Mluvení také nemusí být jen o tom, co se bezprostředně týká práce. Lze mluvit i o tom, co mi brání v psaní práce a práce se netýká, např. o školních předmětech, kterým se během psaní musíte věnovat či o tom, co ve vás někdo svým mluvením či chováním zanechal. Mluvení má za cíl především odstranit napětí z emocí, které ve vás vyvolávají externí záležitosti. Díky němu pak můžete v klidu psát a pozornost udržovat tam, kde chcete. A lze mluvit také o čemkoli jiném, pokud cítíte, že vám to pomůže.

Mluvení o tématu či o obecně mluvení směřuje k uvolnění napětí z emocí. Emoce však můžeme pro psaní i využít a o tom mluví následující bod.

5. Zapojovat emoce do psaní

Když píšu, cítím se různě. Pokud se svými emocemi nemůžu v tu chvíli nic dělat, musím je přijmout. A to bývá dobrým hnacím motorem pro práci. Pokud se naštvu, tak budu psát naštvaný, když mám radost, budu psát s radostí, když jsem smutný, budu psát se smutkem. Klidně ať ten text podle toho vypadá!

Z mého úhlu pohledu totiž ty hlavní a nejdůležitější myšlenky v textu zůstanou. Ano, forma, jakou píšete, může někdy vypadat dost divně. Když máte tělo plné emocí, můžete formulacemi i hodně ujíždět. Ale to vůbec nevadí a v průběhu psaní na tom hlavně vůbec nezáleží. Důležité je, aby ty myšlenky, které máte, tam byly! Stejně práci budete ještě upravovat a forma, jakou textu dáváte během psaní, s největší pravděpodobností nebude tou formou, která je výsledná při odevzdání.

Kromě zapojování emocí jakožto hnacího motoru z tohoto bodu vyplývá ještě jedno poselství. Je zbytečné se v průběhu psaní zabývat formulacemi, věřte mi, nezůstane to tak. Prostě pište a později to doupravíte. A klidně ve chvílích odpočinku nadávejte, křičte, trhejte papíry, nebo jásejte. Ano, patří to k tomu, pomůže vám to!

A co dál, potom, co si roztrháte myšlenkovou mapu o výsledcích práce, kam ne a ne zapadnout jedno důležité zjištění? Utěšte se kontaktem s vedoucí/m vaší práce.

6. Dobrý vztah s vedoucí(m) práce

Dobrý vztah je základem pro odbornou kvalitu práce. I pro váš pocit. Vedoucí práce je tu pro vás, využívejte toho a poslouchejte ji/ho.

Využívat toho, že máte vedoucí/ho znamená, že na konzultace chodíte, že se na ně připravujete s tím, co jste udělali a co byste od ní/něj chtěli vědět. Jinými slovy, připravte si pro každé setkání otázky, jejichž zodpovězení vám pomůže při psaní práce a rozhodování se třeba při realizování výzkumu.

Poslouchat znamená, že se zpětnou vazbu od člověka, ke kterému na konzultace chodíte, snažíte pochopit a začlenit do toho, jak pracujete. Je to také znamení toho, že vám na jeho vedení záleží. Pochopení někdy může trvat dlouho, ale proto je třeba se doptávat a říkat, jak tomu tedy rozumíte. Někdy také můžete přijít na to, že to, co navrhl/a vedoucí je zbytečné, nebo nemožné implementovat. V takových chvílích je důležité to vedoucí/mu na další konzultaci vysvětlit a buď vám se začleněním pomůže, nebo vám poskytne oporu při vymýšlení jiného řešení.

Někdy je také dobré sdílet s vedoucí/m to, jak se cítíte, v jakém emočním stavu jste. Ti, kteří vám práce povedou, jsou totiž také lidé, a když uslyší, jak na tom jste, bude pro ně snazší pochopit, kde jsou kritická místa a kam zaměřit pozornost. Ale s mírou, jsou to taky jen lidé.

Dobrý vztah s vedoucí/m práce je oboustranně prospěšný. Nicméně ani dobrý vztah ještě neznamená držet napsanou práci v rukou. Aby se tak stalo vám zajistí poslední z kouzel. Psaní.

7. Psát

A posledním bodem je samotné psaní. Každý to můžeme mít jinak, to je v pořádku, nicméně za mě je užitečné na sebe vzít roli “bagra”.

Prostě hrnout  ten text rychle, hlava nehlava. Ať venku sněží, padají trakaře či prší od zdola nahoru, za každou cenu pište! Jak jsem psal v bodě č. 5, nezabývat se formulacemi, ale psát. Dokonce, a možná to bude znít divně u akademického textu, ani moc nepřemýšlet, ale hlavně psát. Možná v tu chvíli nebudete moc vědět, kam směřujete a co to děláte, ale hlavně, že to budete dělat.

Podle mě totiž lidský mozek má tu úžasnou schopnost, že i když vůbec nevíte, jak postupujete, dokáže odněkud z hloubi vykutat to důležité a to skrze vaše píšící prsty dostat do textu. A většinou to je právě to, co by tam mělo být a zůstane to tam i po závěrečné úpravě práce. A to proto, že v hloubi víte, že to tam má být, i když jste mimo. Ale je to tak a je to úžasné! Sám jsem takovýmhle způsobem napsal téměř celou empirickou část své bakalářské práce.

Teď jsme spolu prošli sedm kouzel. Která to byla? Dvakrát práce s časem, režim, mluvení, emoce, vztah a samotné psaní. Co však všechna tato kouzla může spojovat? Závěr nám nabídne oporu k této odpovědi.

Závěrem…

Když si teď společně představíme to, že nás čeká napsání těžkého textu, může se vynořit spousta obav. Z kvality, rozsahu, z toho, jestli vůbec máme tolik času… Popřípadě schopností…

Zkusme se teď společně zamyslet nad tím, co nás čeká. Kde nás to čeká. A jak to vypadá. Zkusme si představit, jak to vypadá, až to bude hotové. Jak bychom chtěli, aby to vypadalo, až to bude hotové?

Když se podíváme na ideální představu toho, jak chceme, aby to vypadalo, zůstaňme s ní chvíli. Jak vypadá? Kde je?

Pojďme k naší ideální představě, prohlédněme si ji a odpovězme si na otázku – co by nám v následném čase k ní pomohlo? Co nám pomůže se přes všechno, co nás čeká, k ní dostat? Odpověď je ve vás a nemusí být jen jedna. Je to něco, co vás bude doprovázet po celý čas psaní, ale vlastně vás to doprovází už dlouho a nejspíš bude až do konce života. To. A u každého je to něco jiného.

U mě to byla vůle. Vůle, která mi pomohla dodržovat mých sedm kouzel. Vůle vymýšlet desítky dalších, která si teď už nepamatuji. Vůle dokončit práci i přes to, že můj strašák se mnou nechtěl být kamarádem velmi dlouho. Ovšem díky vůli dodržovat kouzla, jsme se kamarády nakonec stali. A nakonec on pomáhal mě a on mě tlačil k používání kouzel, když vůle mizela. A pomohlo to. A proto věřím, že i vám to něco uvnitř vás pomůže, ať už použijete “má” kouzla, nebo vlastní. A ze strašáka bude nakonec kamarád!