Sebereflexe prvního semestru Zkušenostně reflektivního učení (podzim 2015)

Naše milé čtenářky, naši milí čtenáři,

hlásím se Vám opět po delší době s článkem. Ten bude zaměřen na můj první semestr studia Zkušenostně reflektivního učení a na výstupy mé sebereflexe určitých přednášek. Nejedná se o nabyté vědomosti, ale o reflexi svých vlastních zkušeností z přednášek a pokusu zasadit významy zkušeností nabytých reflexí do mé zkušenosti lektora na kurzech ZRU / zážitkové pedagogiky.

Poznámka: Zkušenostně reflektivní učení = ZRU; zkušenost = jakýkoliv výsledek mého vlastního poznávání; reflexe = vytváření nových/obecnějších významů zkušeností přemýšlením a jejich hypotetickým aplikováním do jiných zkušeností a jejich testováním; učení = pojem nadřazený dvěma předchozím pojmům

text vychází z mé seminární práce na studiu ZRU

Úvod

Text, mimo úvod a závěr, dělím na 2 hlavní části: Restrospektivní a hodnotící; Sebereflektivní. V Retrospektivní a hodnotící části nejprve zmíním témata jednotlivých přednášek, jejich přednášející a mé uvědomované konkrétní zisky. Následně se v Sebereflektivní části zaměřím na mé nejdůležitější výstupy v kontextu celého semestru ZRU a na jejich přenesení do jiných možných zkušeností. Vše uzavřu závěrem.

1 Retrospektivní a hodnotící část

V následující části popíšu jednotlivé přednášky, vždy popis náplně přednášky a potom mé hodnocení a zisky.

1.1 Dana Moree: Multikulturní výchova

Dana Moree přednášela o multikulturní výchově. Po začátku lekce si každý řekli, co bychom od její lekce čekali – dostali jsme na výběr ze 4 možností a většina z nás vybrala praktické zaměření. Následně jsme byli uvedeni do pojetí multikulturní výchovy (dále také MV) a do rozdílu pojetí u paní Moree narozdíl od někoho jiného. Ten někdo jiný byli její bývalí spolupracovníci, se kterými dříve vypracovávala plán MV. Uváděla, že jimi vypracovaný plán MV se jí nezdál, ale v té době ještě neměla nic lepšího. Poté vytvořila nový model MV, který je podle ní dostačující.

Poté následovala prakticky orientovaná část, ve které jsme měli za úkol ve dvojicích vytvořit návrh hodiny MV, tak aby splňoval parametry jejího modelu. Po praktickém zapojení jsme se dívali na její projekt Czechkid, který nám představila.

Lekci hodnotím jako zajímavou, ale ne úplně stěžejní. Určitý zisk mám z možnosti vlastního tvůrčího zapojení v podobě návrhu na lekci MV, které část z nás splnila poměrně úspěšně. Nejdůležitějším ziskem z lekce pro mne bylo posílení mého názoru o rovnosti všech lidí a taktéž posílení názoru o tom, že pokud něco chceme udělat o někom a pro někoho, měli bychom toho dotyčného do toho zapojit a minimálně v části mu nechat volnou ruku bez kritiky. Tohle posílení vzešlo právě z tvorby návrhu na lekci MV.

Celkově byla lekce příjemná. Téma mne sice vůbec nezajímá, ale Dana Moree jej uměla podat zajímavě, s prostorem pro aktivitu studentů a vše podporovala pěkným úsměvem. Odnáším si z něj posílení své vnitřní hodnotové orientace o rovnosti lidí a toleranci.

1.2 Jana Holubová a Barbara Herucová: Storytelling

Původně měl být naším lektorem Martin Hak, který bohužel z nějakých záhadných důvodů nepřišel a místo něj se objevily holky Jana a Bára. Téma zůstalo nezměněno a byl jím storytelling.

Holky nám představily storytelling (Hak, 2009, s. 61-64) krátkým vyprávěním o medvídkovi, které jsme následně rozebrali na části a tyto části jsme se snažili definovat za pomoci příběhové „bagety“. Lekce probíhala za neustálé interakce holek mezi sebou a námi.

Vyprávění bylo vzrušující a jeho rozbor zajímavý. Kdyby vyprávění nebylo a byl by například rozbor nějakého textu, byla by to nuda, takhle jsme mohli pracovat i s naším emočním zapojením. Na storytellingu jsem byl ještě jednou přímo s Martinem Hakem, což byl celodenní workshop, který zařizovalo Hnutí Brontosaurus, takže praktické informace o vyprávění příběhu se mi plete dohromady. Nicméně tohle byla pro mne velmi důležitá lekce a odnáším si z ní to, že jako vypravěč je velmi žádané, abych vyprávění prožíval, k čemuž mám sklony, takže je to velmi pozitivní zjištění. Prakticky je můžu využít v příběhových motivacích u her. Ve zkratce – důležité je každé slovo.

1.3 Stanislav Suda: Dialogické jednání s vnitřním partnerem

Stanislav Suda se nám pokoušel vysvětlit těžko uchopitelné téma – dialogické jednání s vnitřním partnerem (Suda, 2014, s. 73-77). Následně nám ukázal kazuistiku jednoho jeho pacienta z psychiatrické léčebny.

Pro mne byla jeho lekce velice zajímavá. Protože mne zajímá psychoterapie, jeho kazuistika mi přišla přinejmenším úžasná. Síla toho, že se člověk vidí, jak se chová, mne překvapila – je to v podstatě nezabarvená zpětná vazba, která člověku dává nezkreslený důvod ke změně něčeho, co se mu nelíbí. To jsem si později také sám vyzkoušel, když mě spolubydlící natočil opilého a potom mi to za střízliva pustil. Za tři měsíce, co od té doby uplynuly, jsem pil pouze dvakrát.

Taktéž si odnáším představu o dialogickém jednání s vnitřním partnerem. Je to rozmluva sám se sebou, která vede k nějakému předem neočekávanému výsledku. Myslím si, že je to součást reflexe a sebeodkrývání. Například, když se v reflektivním sezení člověk rozhoduje, co ze sebe odkrýt a co ne, uvažuje nad tím a postupně sám sebe přesvědčí tak, že se odkryje mnohem více. Je úžasné nahlížet na přemýšlení takovýmhle způsobem.

1.4 Petr Pouchlý: Gamifikace

Petr Pouchlý mluvil o gamifikaci, herních teoriích současnosti. Celou lekci mluvil tak hlasitě, až skoro křčičel a tak rychle, že nedal nikomu prostor k nudě. Kdybych jej měl k něčemu přirovnat, tak to byl bagr, který před sebou hrnul všechno, jak informace, tak nás a bez zastávky.

Popravdě téma mne vůbec nezajímalo. Nicméně pan Pouchlý téma podal tak přesvědčivě a bezohledně, že jsem si z lekce odnesl hodně o teorii gamifikace a her a především typologii hráčů podle toho, na co se ve hrách zaměřují. To mi přijde hodně přínosné v tom, že už jsem několik her tvořil, ale vždycky jsem byl omezen tím, co já osobně preferuji ve hrách a potom jsem opomíjel i jiné možnosti. Tím pádem hry bavily pouze lidi, jako jsem já, což je většinou jen část. Jedním slovem, hry byly „ploché“. Nyní si dokážu představit i to, co mohou ve hrách hledat jiní lidé a dokážu na tom pracovat.

Sám sebe bych jako hráče zařadil asi do pozice achievera podle Bartla (Bartle in Záhora, 2013, s. 21), protože se snažím při hraní maximalizovat svůj zisk všemi možnostmi a zároveň získávat ocenění za dosažené úspěchy.

1.5 Environmentální výchova

Na enviromentální výchovu jsem bohužel přišel pozdě, takže mne minulo to, jak se jmenovaly ony dvě paní, které přednášely. Paní mluvily o tom, jak děti environmentálně vychovávají, také jsme měli jednu aktivitu, kde jsme se podle fotky pokoušeli poznat, ve které zemi byla pořízena. Následovalo zajímavé hádání toho, jakou energetickou spotřebu má člověk v jednotlivých státech, bohužel jsem to už zapomněl.

Protože tento styl výuky a aktivit vůbec nebavil, odnáším si především to, že pokud budu emočně zapojený do výuky/tréninku, tak to opravdu nemůžu zkazit. To by se mi, z pohledu studenta, v této situaci hodilo. Pro pohled lektora či vyučujícího je, si myslím, důležité být buď emočně schopen zaujmout, nebo informačně, obojí budí zájem publika, nejlepší je, když je obojí zároveň. Ovšem pokud není ani jedno (tento případ), tak je to ztracený čas. Nicméně jsem nebyl jediný student, takže pro někoho to mohlo být zajímavé.

1.6 Karel Štefl: ZRU v přírodě

Karel Štefl se nám představil jako člověk z praxe, který přišel namísto nějakého jiného pána. Řekl nám, čím je jeho přístup specifický, co v praxi využívá, jakou má kvalifikaci a pracovní zkušenosti.

Můj učební zisk je takový, že jsem dostal menší vhled do praxe. Škoda, že ne větší. Líbilo se mi to, že nám pan Štefl řekl pár historek z praxe, které odrážely jeho přístup, jako například to, jak nechal týmy stavět dřevěný altánek pro turisty. To bylo výborné a líbilo se mi to. Škoda je, že těchhle historek neřekl více, protože v tom spatřuji největší potenciál. Každopádně měl příjemné vystupování a pružně reagoval na naše dotazy. V podstatě to pro mne bylo takové shrnutí představy o praxi, takže mám nyní nějakou celostnější představu.

1.7 Ondřej Přibyla: Přírodní vědy a ZRU

Ondřej Přibyla v lekci demonstroval, jak u lidí spustit silný kognitivní proces – ukázal nám skleněnou láhev, na jejíž otevřené hrdlo navlíknul nafukovací balonek a vecpal jej dovnitř láhve – pak se nás ptal, jestli půjde v té láhvi nafouknout. Tak jsme si všichni tipli, většina, že ne, a zapsali jsme argumenty, no a on (cenzura – nespoilujeme). Tak jsme se hodně divili a vymýšleli důvody argumenty, proč a jak se toto mohlo stát – to byl ten kognitivní proces. Jinými slovy, důležité bylo, že jsme začali přemýšlet. Později nám ukazoval při zhasnutých světlech míchání světel, a jaké smíchání barev dá jaké světlo a co je na tom zajímavé a jak se tím lidi dají zaujmout a to zabralo zbytek času.

Můj zisk je takový: dejte lidem hádanku, jejíž výsledek není příliš náročné uhodnout, zapište argumenty a potom ukažte, že se mýlili a výsledek je proti očekáváním naprosto jiný. To spustí takovou vlnu přemýšlení a tak moc to motivuje lidi k tomu přijít na důvod, že už není potřeba se je snažit zaujmout něčím dalším. Ve výsledku jsme byli motivováni tak, že by Ondráš žádný další program mít připravený nemusel. Pro mne to byla praktická ukázka kognitivní motivace, jak je definována v odborné literatuře (Smékal, 2002, s. 261). Takže mám zkušenost o zapojení takovéhle motivace například před započetím hry. Ondráš byl, jako vždy, výborný.

2 Reflektivní část

V následující části budu shrnovat své uvědomované zisky z lekcí tak, jak bych je aplikoval do mých lektorských zkušeností. Jde o aplikaci na obecnější situace, ne na specifické.

2.1 Motivování a motivace

Když shrnu svoje zisky, dosáhl jsem největšího zisku asi k motivaci a motivování účastníků. Chápu, že to může být způsobeno i tím, že píšu bakalářskou práci o motivaci a psal jsem i ročníkovou. Myslím však, že to nevadí.

Odnáším si motivování příběhem, kdy záleží na každém slovu, které vypravěč řekne. Musí příběh prožívat a dávat to najevo, musí mít představu o tom, co říká. Mít před sebou obraz toho příběhu. Taktéž je důležité nezapomenout na publikum a podle jejich reakcí zrychlit/zpomalit, více/méně prožívat.

Odnáším si také motivování uzpůsobením hry, kdy při tvorbě her mohu více klást důraz na to, aby hra dávala prostor jednotlivým typům hráčů. Tudíž už nemusím tvořit svým omezeným pohledem, ale můžu tvořit, sice svým, ale rozšířeným pohledem. Zde bych řekl, že se už nejedná o motivování, ale o prostor k motivaci účastníků v celém procesu hry, což je jen těžko docenitelné.

Když nám pan Suda ukazoval jeho kazuistiku, moc se mi nechtělo věřit tomu, že bude mít nějaký větší výsledek. Po tom, co jsem se dozvěděl, co jeho natáčení s pacienty dělá, nepřestával jsem se divit. Cítil jsem velký úžas nad takovou jednoduchou technikou. Myslím si, že když budeme na kurzu chtít posílit motivaci k uvědomění si něčeho u účastníků, například u někoho (i třeba skupiny), kdo si své chování vůbec neuvědomuje, prostě to chování natočíme a pustíme. Myslím, že není třeba hodnotit toho člověka, kritizovat, či na něj nějak tlačit, nebo podporovat skupinu v tom, aby si jej srovnala – tohle všechno může člověk vnímat jako zaujatou a zkreslenou zpětnou vazbu. Pokud někomu ukážeme pouze video s tím, co dělal, řekl bych, že je to pro něj mnohem uvěřitelnější zpětná vazba. A možná také citlivější, když nebudeme interpretovat jeho chování, ale nechápe ho interpretovat jeho samotného.

Čtvrtým mým ziskem v oblasti motivace byla zkušenost s kognitivní motivací Ondřeje Přibyly. Jde v podstatě o hádanku, která skončí neočekávaně. A pokud skončí naproti všem očekáváním jinak, vzbudí takovou zvědavost, že je nezadržitelná. Podmínkou, bych řekl, že je zapojení všech účastníků v hádání a tipování, zapsat jejich hlas a argument, jinak to ty lidi později zase až tolik zajímat nebude. A také vymyslet dostatečně náročné řešení, aby motivovaní účastníci měli jak svoji energii vybít. Pravdou je, že řešení může být i jednoduché, v té chvíli budou účastníci hodně překvapení, to se však dá využít k nějaké navazující aktivitě. Rozhodně si myslím, že účastníci by neměli být jen tak ponecháni svému osudu, ať si dělají, co chtějí. Takovou hádanku bych mohl zařadit pod pojem dynamics, který má označovat malou motivační aktivitu před velkou a náročnou aktivitou. Jsem velmi vděčný za takovou přímou zkušenost.

2.2 Představa o praxi

Všechny přednášky celkově mi tvoří nějakou představu o praxi Zkušenostně reflektivního učení. Doplňují můj obrázek a posilují jeho slabší části.

Tento zisk pro mne není až tak stěžejní, přece jen jsem již nějakou zkušenost s praxí získal (2 kurzy na 3 dny v roli hlavního vedoucího týmu). Ovšem bylo příjemné cítit sounáležitost s lektory, protože jsem viděl, že to dělají se stejnými myšlenkami jako já. Nejednou jsem byl v rozporu se členy týmu o tom, co je zbytečné a co není (reflexe, bezpečí účastníků, motivace). Celý semestr ZRU mi posílil moje přesvědčení a představy o kvalitně udělané práci. Na další semestr jsem natěšený, především na práci se skupinou, která znamená i možnost zkoušet si v bezpečí nové věci.

Závěr

V textu jsem se snažil popsat celý semestr předmětu Současná pojetí ZRU, popsat zisky z jednotlivých lekcí a následně zisky sumarizovat a prohloubit.

Nejdříve popisuji Multikulturní výchovu, Storytelling, poté Dialogické jednání s vnitřním partnerem, Gamifikaci, Environmentální výchovu a nakonec ZRU v přírodě a Přírodní vědy a ZRU. Následně rozepisuji mé zisky v oblasti motivace a v oblasti praktického uchopení ZRU. Celkově byl předmět velmi přínosný a to ve výše zmíněných ohledech a velice se těším na další semestr, kdy si budu zkoušet své zisky užívat na skupině.

Hlavními poznatky pro mne byly zkušenosti s motivací a motivováním z více úhlů pohledu. Dalšími, méně zajímavými, ale důležitými byly zjištění o praxi a její podobě.

U motivace odcházím s motivováním příběhem, motivováním hrou, která je pro všechny typy hráčů (achievement, exploration, imposition, socialising), motivováním ke změně za pomoci video-zpětné vazby a motivováním hádankou. U představ o praxi odcházím s přesvědčením, že je třeba dbát na všechny potřeby účastníků, že nejsem jediný, kdo si tohle myslí a že v tomto ohledu nevymýšlím zbytečnosti.

Časopisecké či monografické zdroje

Hak, M. (2009). O vyprávění příběhů. Gymnasion: časopis pro zážitkovou pedagogiku, 6 (1), 61-64. Dostupné z http://www.gymnasion.org/sites/default/files/library/gymnasion11jaro-2009.pdf

Smékal, V. (2002). Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister & Principal.

Suda, S. (2014). Vývoj sebereflexe na základě dialogického jednání. ACORát – Časopis pro teorii a praxi osobnostně sociiálního rozvoje, 3 (1), 73-77. Dostupné z http://www.acor.cz/acor/media/content/Acorat/Acorat3/10_Suda.pdf

Záhora, Z. (2013). Marketing digitálních her (Diplomová práce). Dostupné z http://is.muni.cz/th/251303/ff_m_b1/Marketing-digitalnich-her-2014-ZZahora.pdf